Zápis z jednání dne 13.9.2022 k zpracování archiválií a Základním pravidlům pro zpracování archiválií verze 3.1
Přítomni:
D. Doležal, ředitel OASSS MV ČR, J. Hora, M. Severa OASSS MV ČR, ředitelé státních archivů, archiváři státních, specializovaných a samosprávných archivů dle prezenční listiny
Začátek jednání 10.03
Úvodní slovo pronesl D. Doležal, po uvítání účastníků nastínil, že chce vést diskusi nad problémem, který se dle něho uhnízdil v archivnictví a způsobuje velké rozčarování. Nelze řešit nic radikálně a rychle, uvědomuje si, že je za námi spousty vynaložených prostředků a výsledků v různých verzích dokončení. Chce změnit uvažování o výhledech a směřování v oblasti zpřístupnění archiválií obecně. Záměrem je vidět archivnictví jako jeden celek, neměl by existovat rozdíl mezi různými typy archivů ve zpřístupňování, chce zlomit dlouhodobý systém solitérnosti. Jediným pojítkem všech archivů, který funguje, je však pouze informační systém PEVA, ostatní je diskutabilní a roztříštěné.
Nastínil svou vizi o potřebě nalezení jednoho směru, kudy napřít úsilí. Jeho mise by měla trvat cca 10 let, a to je čas vymezený pro konkrétní kroky, obor však potřebuje vizi v delším horizontu, v případě archivnictví na staletí. Základní problém oboru je doposud nepopsaná vize toho, co má archiv být, neustále se úsilí archivů rozplývá do různých směrů činnosti bez dostatečného ekonomického či odborného fundamentu. S nadsázkou má být archiv na jedné straně zásadním prvkem a garantem eGovermentu, na straně druhé působit odborně na úrovni historického ústavu Akademie věd. Takové rozkročení je třeba dle D. Doležala snížit a omezit a soustředit se na podstatné. Tím by měl být střed, tedy uchování a zpracování archiválií. V této oblasti je dlouhá léta spousta problémů, práce nad novými základními pravidly dala věc do pohybu, nikdo však nedohlédl, co může nová metodika způsobit. Zapomnělo se na to, co mají vlastně archivy poskytovat společnosti, jaká hloubka popisu je žádoucí a jak moc je zatěžující pro kapacity archivních institucí. Předpokládá, že vzhledem k nepříjemnému ekonomickému stavu společnosti se budou muset veřejné archivy omezovat v počtu osob i činností. Nastolil zásadní otázku k diskusi: zda postupujeme v oblasti informačních systémů popisujících archiválie správným směrem, zda je naše úsilí přidělenými prostředky financovatelné, zda bude k dispozici dostatečná kapacita sil, zvláště v případě, že by archivářů mělo ubývat? Konstatoval, že nelze a nemá smysl dělat radikální kroky, nelze rušit ELZU nebo CAM, bezprostředně podepíše poslední verzi základních pravidel a další potřebné dokumenty související s CAM, nicméně potřebuje se dozvědět od zástupců archivů, že tato cesta je správná a že chceme tudy jako obor jít. Protože pak musíme zřejmě radikálně omezit jiné činnosti, protože nebudeme schopni pojmout tak široké rozkročení, jako tomu bylo v posledních letech. Naráží na sebe různé důrazy na činnosti, které jako archiváři vykonáváme a je třeba vše umravnit do nějakého, pokud možno harmonického celku. D. Doležal by si přál, aby budoucí vývoj šel směrem k určitému zjednodušení, k unifikaci používaných prostředků, k diskusi s veřejností, co je po archivech především požadováno. Ideální by bylo mít za 10 let jedno povinné zdarma distribuovatelné informační prostředí, které by zvládl každý archiv v naší zemi. Uplatnění archivních metodik by mělo být kontrolována a hodnoceno, výsledky hodnocení by se měly odrážet i v přidělování finančních prostředků na platy archivářů. Na to ale nyní není síla. Nepočítá v daném okamžiku s radikální kroky, cílem setkání je zamyslet se, kam obor směřuje.
Prvním diskutujícím byl L. Macek (MZA Brno). V návaznosti na řečené shrnul, co je pro archivy důležité. Považuje za to zadání, které oboru dává archivní zákon, který popisuje 4 základní činnosti – předarchivní péči, zpracování archiválií, prezentaci archiválií a vlastní odbornou činnost archivářů na poli historických věd. Základem pro zpracování jsou základní pravidla pro zpracování archiválií, a o ty se můžeme nyní opřít. Rozdíl mezí ZP 58/60 a ZP 13/15 není fatální, ale je zde rozdíl v jejich aplikaci. Nová základní pravidla nedovolí archivům takovou míru individuálního přizpůsobení, jako tomu bylo v minulosti. Musíme počítat s omezením, které přináší využívání výpočetní techniky, čímž je cesta poněkud zúžena. Popisuje své dlouholeté zkušenosti s počátky přijímání výpočetní techniky do archivní praxe, s nasazováním programů fy. Bach i vývojem aplikace ELZA. Konstatoval, že zkušenosti z vývoje ukazují, že jsou zde krajní okamžiky, kdy si chce každý archiv prosadit své individuální potřeby. Cílem pro MZA Brno je plnohodnotná prezentace a jejím základem prostředí informačního systému ELZA. Prohlašuje, že se osobně považuje za (archivního) konzervativce, ale budoucnost prezentace archiválií nevidí v prostředcích „klasického“ archivnictví, ale v kvalitní prezentaci dat.
Dále vystoupil P. Doležal (ZA Opava) s názorem, že by nemělo být definované, jakou aplikaci archivář používá, ale cílem by mělo být jednotné zveřejnění a poskytnutí informací. Z toho hlediska není podstatné, v čem archivář pracuje, ale jak popis vytváří a jak se dokáže dostat k požadovanému cíli. Je to již poměrně dlouhá doba, kdy jsou zde nová základní pravidla, konstatuje, že zde již není počáteční řevnivost mezi uživateli rozdílných informačních systémů. Za zásadní považuje pouze výstup. Pokud se ten podaří prezentovat jednotně ve společném prostředí, bude to výborný výsledek. To by měl být cíl a kvalita vstupů do společné prezentace by měla být zásadní. Vzpomíná na problémy ZA s digitalizací pomůcek, problém považuje za mentální, chápe, že změna s přechodem k využívání informačních systémů je pro uživatele velmi těžká. Za zásadní považuje práci s účastnými archiváři, přikláněl by se k tomu, aby se dal větší prostor a důraz pro podporu uživatelů.
V reakci D. Doležal konstatuje, že doposud bylo vykonáno velké množství práce, použito mnoho kapacit, myšlenek, bohužel je problém v tom, že si vše každý řešil po svém, a proto nastaly velké rozdíly. Uvedl 2 protiargumenty pro jedno informační prostředí – jedna aplikace by byla dobrý nástroj pro průběžnou unifikaci metodiky a též pro zavedení přísnějšího společného metodického vedení. Z hlediska nakládání s veřejnými prostředky považuje 2 systémy za drahé a neekonomické.
V další diskusi P. Cajthaml (Archiv UK Praha) konstatoval, že pro sjednocení v prostředí aplikačních prostředí oboru již „ujel vlak“. Představa jednoho informačního prostředí pro zpracování poskytovaného z národního archivního portálu by byla jistě nádherná, ale měli bychom se nyní soustředit alespoň na sjednocení prostředí tak, aby dosavadní roztříštěnost nebyla překážkou. Jako příklad uvádí knihovny, kde je nasazeno více informačních prostředí, ale s jednotnou metodikou a standardy popisu. Jedno prostředí je vhodné v případě PEvA, pro zpracování bylo mělo být zásadní sjednocení metodiky, jednotné výstupy v EAD a užívání CAM. Pokračování v dané praxi je dle něho levnější než se soustředit na jedno společné prostředí. D. Doležal v reakci konstatuje, že ale nevidí možnost, kde dlouhodobě vzít prostředky na více systémů stejného užití.
M. Vladyková (SOA Litoměřice) uvádí, že zmiňovaný vlak oboru ujel již v roce 2007, kdy byly neúspěšné snahy o sjednocení popisu matrik, rozdílů je nyní dle ní mnoho, práce na systémech pokročila a je čím dál náročnější. Uvádí i vznikající metodické rozdíly, například popisné prvky kategorií (ProArchiv) pro sčítací operáty, matriky a další typy archiválií popisované prvky popisu odlišně od Základních pravidel. V reakci D. Doležal uvádí, že se právě ukazuje rozdílný přístup, který následně vnáší zmatky. R. Pokorný (SOA Hradec Králové) konstatuje, že ale rozdílné šablony popisu pro vybrané typy archiválií, které realizuje ProArchiv kategoriemi archiválií a ELZA typy, resp. podtypy archiválií nejsou metodicky na závadu a nezpůsobují zmatek. Naopak ZP s takovým vývojem počítala a mohly by dlouhodobě vést k náhradě evidenčních jednotek jako základu stavby šablon popisu. Dále uvedl vlastní poznatky z metodických diskusí nad společnými pravidly i vývoje informačních systému pro zpracování archiválií. Je faktem, že nová ZP jsou i odrazem vývoje oboru, kde došlo k většímu důrazu na popis některých typů archiválií, zajímavých i pro jiné paměťové instituce, i k větší specializaci některých archivářů v jejich popisu. ZP se ale snaží udržet spíše generální požadavky zvládnutelné každým archivářem a jsou tak nutně kompromisní. Konstatoval, že přes všechny rozdíly, pokud jsou archiváři postaveni k řešení konkrétních problémů, dokáží se na vhodném fóru efektivně domluvit a sjednotit v řešení, což dokládá i dohoda na ZP 3.1 mezi komunitou ELZA a uživateli ProArchivu. Domnívá se, že nyní potřebujeme společné metodické fórum mezi komunitami a uživateli jednotlivých informačních systému pro zpracování, které by sjednocovalo další metodický i vývojový postup. I když osobně by dal přednost jednomu prostředí, lze možná i nastalou situaci považovat za komfortní a používání dvou systému při společném metodickém základu za výhodné. M. Vladyková v reakci upozornila na potřebu domluvy s IT odborníky, kteří mohou nastínit možnosti vývoje informačních prostředí efektivněji, než jen odborní archiváři a v krátké diskusi je konstatováno, že taková domluva je nutná a možná, i když složitá vzhledem k tomu, že archivy disponují pouze málo IT odborníky a pomoc je nutné hledat i u analytiků z řad firem zapojených do vývoje proprietárních softwarů či do open-source komunit.
D. Doležal v reakci uvádí, že pokročilejší archivy by měly počkat na ty slabší, protože všichni jsou placeni stejným způsobem, a to z veřejných prostředků. Vidí i možnost zasáhnout do systematizace archivů tak, aby se kapacity archivů vyrovnaly, dle jeho názoru by neměl jeden archiv vyčnívat nad ostatními, ale kvalita služeb by měla být srovnatelná.
M. Vojáček (NA Praha) nesouhlasí, uvádí že nelze čekat, až někdo doběhne. Musíme jako archivy definovat, jakou roli budeme v informatizaci společnosti hrát, nemůžeme čekat, ale musíme být tvůrci svého osudu. Doposud archivy vybojovaly, co dokázaly. Ukázalo se, že standardizace je nutná, jde o společný postup, a i když je cesta příliš dlouhá a náročná, bylo dosaženo i konkrétních výsledků. Uvádí systém PEvA, který více než obstojí v evropském srovnání, další krokem by mělo být uplatnění sjednocení výstupu elektronických pomocí standardu EAD. Vyzdvihuje projekt INTERPI, který razil cestu i mezioborovému sjednocení popisu entit i snahu archivů zajistit výsledky projektu formou vlastního Centrálního archivního modulu. Konstatuje, že standardizace v počítačovém světě je nutná, a dobrým nápadem je i standardizace služeb. K tomu směřuje společná badatelna, kde i pro něho samotného překvapivě archivy souhlasily s rozsáhlou centralizací, společným badatelským listem, společnou badatelnou digitálních pomůcek a objednáváním archiválií. Vidí zde potenciál ke společné domluvě. Pokročilejší archivy by se neměly vzdávat toho, čeho dosáhly, ale všichni by měli mít k dispozici společný a dosažitelný vhodný základ pro svou činnost.
D. Doležal v reakci konstatoval, že vyrovnanost služeb je důležitá, domnívá se, že archivy určitě nebudou mít problém poskytnout své know-how či kapacity i ostatním, koordinace činností je nutná a uvidí se, zda se najdou prostředky, jak přimět všechny ke spolupráci.
M. Zemánková (MZA Brno) vidí zdroj problému v tom, že někdy není ochota učit se novým technologiím. MZA dává podporu dalším archivům, je možné ostatním pomoci, pokud je ochota ji přijmout, uvádí konkrétní příklady spolupráce mezi archivy. Vznáší otázku, jakou roli bude hrát archivní správa, pokud bychom měli být metodicky jednotní, kdo se sejde a bude dohlížet na to, že peníze, které byly vynaloženy, jsou vynaloženy správně, jak se bude AS vůči archivům v této oblasti dále chovat. D. Doležal označuje otázku za kvintesenci celého jednání, AS by se měla ujmout své role a skutečně vyžadovat plnění metodických pokynů a to kontrolovat, na což nyní zřejmě nemá dostatečné kapacity.
J. Hora v souvislosti s informačním systémem PEvA uvádí, že systém musí být nezávislý na jednom člověku a že je vhodné investovat energii do kvalitních dat vkládaných do systému. Informatika jde jasným směrem, archivy by se jej měly také ve vývoji vlastních systému držet, v tomto okamžiku by dle něho sjednocení celého prostředí nepřineslo extrémní úspory. Problém rozdílu mezi archivy nevidí ve státních archivech, zde lze dosavadní diferenciace vyrovnat celkem snadno, týká se ale malých akreditovaných archivů.
M. Jetmarová (SOA Praha) oceňuje pomoc ze strany MZA při zavádění systému ELZA. Konstatuje, že i přes problémy zhruba 90 procent archivářů SOA přechod do nového prostředí dobře zvládlo. Starší zaměstnanci mohou mít problémy, ale drtivé většině se daří nový systém úspěšně využívat. Mnozí archiváři navrhují, aby stačilo pouze zpracovávání archiválií formou manipulačního seznamu, inventarizace svou náročností považují za blízkou katalogizaci, zapisování původců jednotlivě vnímají jako náročné. Klade důraz na jednotné metodiky, nechtějí nic zásadně neměnit, ale přimlouvají se za zjednodušení. R. Pokorný v reakci uvedl, že právě nová ZP umožňují nechat na archiváři požadovanou hloubku popisu i volbu pomůcky, mezi něž přibyl manipulační seznam.
T. Pavlíček (archiv PNP) konstatuje, že specializované archivy představují vlastní sféru, která může mít odlišné požadavky či přístupy ke zpracování. Popisuje přechod k novému informačnímu systému (ELZA), problém shledává v jiné požadované hloubce a podrobnosti popisu, než je u státních archivů, např. historicky pořídil archiv přes půl miliónu záznamů z rejstříků, které je třeba nyní postupně převést do CAM. Dle jeho názoru potřebují nové operátory a administrátory v množství překračující momentální kapacity.
M. Kunt (Na Praha) uvádí, že nelze pominout otázku financí. Lze spočítat, jaký je náklad na pořízení inventáře a kolik na manipulační seznam, ZP byla vědomě napsána tak, aby popis byl prohlubován ve chvíli, kdy je to potřeba, nikoliv, aby byla požadována ideální podrobná pomůcka.
D. Doležal konstatuje, že jde o součást otázky, kam směřovat, zda dát více prostoru manipulačním seznamům před inventáři je věc k rozhodnutí, které musí být archivářům sděleno a koordinováno.
Přestávka 11:25 až 11:38
M. Vladyková v návaznosti na diskusi nad manipulačními seznamy uvádí, že když archiváři jejich archivu obdrželi nový informační systém (ProArchiv), chtěli se mnozí soustředit na podrobné inventáře. To ale postupně opustili a vyvinuli si minimalistickou metodu za využití manipulačních seznamů. Spousta věcí dle jejího názoru není potřeba popisovat tak hluboce, klade otázku, zda má vůbec cenu nadále mít papírové pomůcky, tiskový výstup není tak významný jako celek databáze.
D. Doležal v reakci uvádí, že papírové pomůcky považuje za zcela překonané. Je tu však aspekt výkaznictví, tvorba a vykazování pomůcek zabraňuje tomu, aby se třeba zaměstnanec ukrýval v příliš dlouhém a zbytečném procesu zpracování. R. Pokorný upozorňuje, že lze vykazovat cokoliv, i počty jednotlivých záznamů z databází. Nově je kladen důraz na zpracování celého souboru archiválií a jeho popis může kromě archivních pomůcek zahrnovat, a archivy si to tak i přejí, i pouhé předávací soupisy z informačních systémů původců.
L. Macek konstatuje, že jaké typy pomůcek dělat a v jaké hloubce je na rozhodnutí vedení archivu. Popisuje vlastní zkušenost, kdy při plánování přechodu na nový informační systém (ELZA) předpokládali, že budou zpracovávat pouze nové archivní pomůcky v souladu s novými ZP. Ale nakonec se rozhodli sjednotit všechny pomůcky v jednom zdroji. Je třeba, aby vedení archivu stanovilo, jak bude zpracování probíhat, a to pak vymáhalo. Ideální počty archivářů nejsou a nebudou, právě proto je nutné si v rámci omezených možností nastavit priority. I s omezenými prostředky si můžeme navzájem mezi archivy pomáhat.
K. Řeháček (SOA Plzeň) konstatuje, že se ani nechtěl pouštět do diskuse, neboť své stanovisko sdělil již v rámci diskuse na stránkách České archivní společnosti. Dnešní schůzka byla svolána na popud ředitele AS, aby získal názor archivů na to, zda novou verzi ZP podepsat a jak postupovat dále. Nová ZP mají dle jeho názoru jeden podstatný rozdíl od předešlých, nikoliv odborný, že by snad měnila způsob práce archiváře, ale mentální, který je zároveň největším problémem našeho archivnictví. ZP 13/15 totiž zavádí opravdu jednotné archivnictví, které bylo doposud pouze deklarativní. Je těžké překonat tradiční myšlení, že už nejsme v řešení postupu zpracování sami. Konstatuje, že bude mít osobně i jeho kolegové vždy spoustu výhrad ke konkrétům v ZP, ale nyní by se měly podepsat, protože nejistota nás brzdí. Jako archiv jsou rádi, že se podílí na vývoji, zdůrazněno vývoji, společného programu (ELZA). Dokáží se v jednotném systému od specifik odbourat a domnívá se, že je možná spolupráce jak v rámci ELZA komunity, tak v rámci budoucího informačního systému společné badatelny. Jako archiv by přivítali, aby ZP 3.1 byla v platnosti co nejdříve. V rámci nového informačního systému pro zpracování vytváří nejvíce inventářů, manipulační seznamy jen pro manipulační období, dovedou si s nastavenými pravidly hloubky popisu poradit.
P. Tesař (ZA Opava) uvádí, že je zjevné, že máme rozdílné přístupy a problémy, jak zpracovávat archiválie, ale můžeme se domluvit, pokud budeme mít nastavené společné mantinely, tedy podrobné metodiky pro jednotlivé typy souborů vycházejících ze ZP. Ty si ale nesmí odporovat, když budou kvalitní a budou doplněny jasnou vizí od AS, budou si moci archivy stanovovat konkrétní cíle a prostředky. Důležité je nastavení mantinelů, které budou zpracování efektivně podporovat, ne formální plnění metodiky dle hesla, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, ale motivace archivářů, aby chtěli dělat věci dobře.
M. Zemánková klade otázku, co je vlastně ona požadovaná vize. D. Doležal reaguje, že si musíme jako archiváři pro oblast zpracování ujasnit, co je naším cílem při překládání archiválií. L. Macek uvádí, že k vizi potřebujeme zákon, který ji definuje. D. Doležal nesouhlasí a vidí vizi jako nutný podklad a východisko k novému archivnímu zákonu. M. Vojáček míní, že vizí může být naše komunita, že se musíme vzájemně ovlivňovat, daleko nejdůležitější je však kompas nastavený našimi badateli, naše badatelská veřejnost vyžaduje spíše širší rozkročení v oblasti prezentace archiválií než užší.
V. Vaněk (SOkA Kutná Hora) nabádá k návratu k původní diskusi, tedy k budoucímu řešení otázky, zda pracovat v jednotném či dvou nebo více prostředí a dále k otázce požadované hloubky popisu. Srovnáním toho, co badatelé i archiváři potřebují, navrhuje definovat ještě jednu pomůcku stojící svou hloubkou a podrobností popisu mezí inventářem a manipulačním seznamem. R. Pokorný uvádí, že ZP jsou nutně kompromisní a metodiky pro zpracování konkrétních typů původců či archiválií mohou velmi pomoci při volbě typu pomůcky. Zmiňovaná vize nemusí být těžká, pokud se rozhlédneme kolem nás a zanalyzujeme své prostředí a požadavky badatelů.
D. Doležal konstatuje, že práce musí přinášet archivářům radost, práce v prostředí informačních technologií nemá zdánlivě konec, a to může být jeden z důvodů, který frustruje. Je tedy třeba konec stanovit formou uzavření práce nad konkrétní pomůckou. M. Kunt namítá, že se schvalováním a formálním dokončením pomůcky je příliš práce, uvádí příklad Rakouska, kde jsou dle jeho názoru vypracované záznamy daleko rychleji publikovány. Pomůcky a jejich formální přijetí z tohoto hlediska považuje za komplikované. J. Hora namítá, že současný zákon stanovuje jako jeden z možných důvodů znepřístupnění archiválií nezpracování definované přítomností pomůcky.
R. Pokorný uvádí, že manipulační seznam může sloužit i jako ona přechodná pomůcka a můžeme tak zpracování ještě zjednodušit, je to v našich rukou. M. Myšička (SOA Litoměřice) konstatuje, že si často jako zpracující archiváři sami děláme problém tím, že zbytečně prohlubujeme popis. ZP nám přitom poskytují možnosti, jak s hloubkou popisu efektivně pracovat.
P. Dlouhý (SOA Praha) vyjadřuje názor, že manipulační seznam není nyní ona kýžená ideální pomůcka, protože je dle ZP určena jen pro neuzavřené soubory a prozatímní zpracování. M. Zemánková namítá, že manipulační seznam patří mezi základní pomůcky a lze jej plnohodnotně využít. P. Dlouhý uvádí příklad podnikových fondů, kde prakticky není využita inventarizace, vyhledává se často podle předávacích či původních pomůcek (z podnikových archivů), požaduje, aby byl manipulační seznam jasněji postaven na roveň náročnějších pomůcek. R. Pokorný namítá, že nevadí, pokud manipulační seznamy jako deklarativně prozatímní budou využívány po dlouhou dobu u mnoha archivních fondů v situaci, kdy celková zpracovanost archiválií se pohybuje okolo 50 procent. M. Kunt připomíná, že se ale nezasílají do centrální evidence, J. Hora upřesňuje, že se dle metodického postupu ukládají do NAD pomůcky od inventáře výše, doporučeno bude uložit do PEvA všechny typy pomůcek ve standardu EAD3.
T. Hunčovský (SOkA České Budějovice) uvádí zkušenosti archivu s nasazením nového informačního systému (ELZA). Po jeho nasazení se během půl roku podařilo vypracovat 30 zcela nových archivních pomůcek, mezi archiváři jsou samozřejmě v přijímání změn rozdíly, ale obecně nemají zásadní problémy s přijetím nového prostředí. V případě popisu archivních entit je zde i nemálo archivářů, kteří je přijali velmi pozitivně a práce s jejich popisem je baví. Doporučuje neotálet s přijetím změn, protože zdržování vede k nejistotě. P. Doležal potvrzuje, že i archiváři zemského archivu získali lepší motivaci, když viděli výsledky své práce prezentované dálkovým způsobem. Zveřejnění ukázalo, že jejich náročná činnost při popisu má smysl, začali ji chápat a přestali se mentálně změnám bránit.
V samém závěru diskuse vysvětlil D. Doležal na dotaz P. Cajthamlovi, proč nebyly původně pozvány nestátní archivy, pro které byla připravovaná vlastní schůzka. Nakonec se ale uskutečnil tento jednotný formát a specializované archivy budou jistě neopomíjeny v dalším vývoji.
D. Doležal na konci schůzky formuloval následující závěry z jednání:
1. Potřebné dokumenty spojené s vydáním ZP 3.1 budou podepsány, jakmile budou připraveny k podpisu, budou vydány a distribuovány oficiální cestou.
2. Dojde k iniciaci další stálé pracovní skupiny pod garancí OASSS MV ČR se zaměřením na archivní zpracování v celé jeho šíři a praxi. Archivy mohou navrhnout vhodné zástupce, počet členů by se měl pohybovat kolem 15, není ale vyloučena další úprava způsobu práce skupiny v závislosti na dalším vývoji. Přivítal by i účast archivářů s opozitními názory k většině.
3. Skupina bude formulovat metodické doporučení a návrhy, OASSS MV ČR bude zajišťovat potřebné prostředky pro jejich realizaci.
Konec jednání ve 12:30
Praha 13. září 2022
Zapsal R. Pokorný