Vážené kolegyně, vážení kolegové!
K tradicím valné hromady České archivní společnosti patří vystoupení ředitele odboru archivní správy a spisové služby se zprávou o stavu archivnictví v České republice. Zároveň to za pár dnů to bude již rok, co jsem byl jmenován do této funkce a tedy moje vystoupení bude i mírně bilanční z hlediska odboru i mne samého. Před rokem jsem na tomto místě mnoha slovy popisoval ne zcela dobrou situaci našeho oboru, a je tedy zcela na místě otázka, co se za tuto dobu podařilo změnit, zlepšit či alespoň posunout.
Začněme tedy samotným ministerstvem. Velkou část energie v uplynulém období odčerpaly práce na přípravě procesu atestace spisových služeb a s tím související úpravy legislativy, tedy vyhlášky č. 259 o podrobnostech výkonu spisové služby, národního standardu a nakonec, zdá se, i technické novely archivního zákona. Musím zde veřejně poděkovat všem, kteří se na této úmorné, nepříjemné a zdlouhavé práci jakkoliv podíleli, a to přesto, že výsledek, podmíněný omezením na změny výhradně z důvodu atestovatelnosti eSSl, neuspokojí každého. Jedná se ovšem o klasický kompromis, ovlivněný též časem, který byl k dispozici a kterého nebylo nazbyt. Výsledek jako celek stále ještě není finální, nicméně včera prošla vyhláška vládní legislativou, a tudíž snad aspoň tento text již nedozná žádných změn a bude oficializován. Zároveň jsem včera čelil prvnímu ataku na její nové úpravy… Během tohoto náročného procesu jsem si nepříjemně zblízka uvědomil, jak úzkou odbornou základnou disponujeme a jak nepříjemně bezbřehý je charakter tohoto problému. Je totiž pravdou, že správa dokumentů, což je termín, který se pro oblast spisové služby dle mého hodí více, je obor mutující tak rychle, že jej snad nelze ani do nějakých dobrých pravidel svázat a účinně regulovat. A naopak, bez trvalejšího charakteru řešení nemůže ani dobře fungovat. K tomu je nutné připočíst, že se v oblasti pohybuje příliš mnoho protichůdných a ekonomicky podložených zájmů. Rád bych ovšem na tomto místě zdůraznil, že zatímco atestace spisových služeb pomalu nabývají reálnějšího obrysu a blíží se datum jejich spuštění, je na čase začít přemýšlet o tom, co nastane „po spisové službě“ vůbec, tedy poté, co se její možnosti zcela vyčerpají. Již nyní se totiž ukazuje, že spisová služba, mentální konstrukt osvíceneckých reforem 18. století, je v době elektronického úřadování mdlá a její produkce zdaleka neposkytuje věrný obraz současnosti pro uchování našim potomkům. A to by mělo být hlavním hlediskem našeho zájmu. Většina informací se přesouvá jinam, do jiných systémů, např. samostatných evidencí, ale i čistých databází, registrů, portálových řešení apod., což s klasickým dokumentem ve spise, definovaným světem brka, kalamářů a poštovních kurýrů nemá již mnoho společného. Navíc nám zcela uniká oblast soukromé a osobní komunikace, bez které je obraz naší současnosti plochý, nudný a sterilní.
Není zde prostor pro širší úvahy, nicméně bych rád podnítil váš zájem a odborné úsilí pro zkoumání toho, jak spisovou službu smysluplně, účelně a efektivně nahradit. Přičemž významnou, ne-li klíčovou roli v tom musí hrát umělá inteligence. A nejen v tomto případě musím s lítostí konstatovat akademický deficit, protože obor předarchivní péče, spisových služeb, či trvalého ukládání elektronické komunikace zdaleka není oblíbeným předmětem zájmu našich akademických odborníků.
Vraťme se však na ministerstvo. Loňský rok proběhl též ve znamení konsolidace odboru, personálních změn a systémové reorganizace. Rád konstatuji, že jsme se mírně omladili, projasnili celkově pochmurnou atmosféru a strukturu odboru přizpůsobili logice věci. Bohužel jsme však neunikli opakovanému snížení počtu zaměstnanců, a tedy na stoupající objem práce je nás zase o něco méně. Generační proměna, racionalizace a redefinice agend však stále není ukončena a v letošním roce by měla být zaměřena především na první, tedy archivní oddělení. Na druhou stranu je nutné říct, že vše, co náš odbor dnes činí, by mělo být činěno ve větším objemu a s větší intenzitou, ať již je řeč o zahraničních stycích, metodice, konvergenčních aktivitách k archivům atd. Pro významnější redukci nějakých okrajových agend už zde není prostor a již nyní jsme tvrdě limitováni počtem a částečně vitalitou systemizovaných míst a úředním šimlem.
Daří se naopak modernizovat většinou odborných procesů v rámci odboru i ve vztahu k archivům. Kontinuálně probíhá reorganizace poradních, pracovních a metodických skupin, vznikají nové, staré dostávají pevnější rámec. Jsou to skupiny, které mají a musí sloužit celému archivnictví, a věřím proto, že zapojení do jejich činnosti není ze strany archivářů, ani jejich nadřízených, problémem. Byl redefinován statut, postavení a smysl vědecké archivní rady. Statut je nyní v legislativním procesu a věřme, že již brzy bude podle něj ustavena nová vědecká archivní rada, vytvořená na principu odborné nominace s dočasným mandátem. Role nadrezortního VARu by měla být významně silnější než dosud a měla by zejména dostát slovu vědecká ve svém názvu. Jsem též rád, že se podařilo etablovat Českou archivní společnost jako významného hráče a partnera archivních aktivit, kterou ministerstvo vnitra respektuje. Znovu proto opakuji to, co jsem na tomto místě prohlásil loni, tedy „kdo chce něco změnit, měl by být členem ČASu a usilovat o zapojení do interní debaty společnosti i aspirovat na členství v jejích orgánech“.
Jednou z mých zásadních devíz je otevřená komunikace. Snažím se objíždět archivy, diskutovat s archiváři, zapojovat je do celostátní debaty či vytvářet příležitosti k výměně názorů a informací. Mám pro všechny dveře vždy otevřené a jsem připraven vyslechnout každého, kdo o to projeví zájem. Rovněž tak se snažím prioritně vidět archivnictví jako celek, tedy jako okruh všech archivů, které náš zákon připouští a na které je třeba pamatovat. Nejde to ale tak rychle a tak často, jak bych si býval přál, rok má bohužel jen 365 dní. Naslouchám pozorně názorům archivářů, a děkuji jim všem za otevřenost a upřímnost. Jejich názory jsou však v mnoha ohledech velmi rozdílné až protichůdné, a je zcela jisté, že najít jednoznačnou shodu se pro řadu problémů nepodaří. Exaltovanému nadšení na straně jedné kontruje despekt a rebelie na straně druhé. Nicméně je mým úkolem a povinností snažit se i za těchto podmínek vytvořit z českého archivnictví životaschopný celek, ve kterém je debata přirozeným nástrojem a kde se s respektem a rozmyslem řeší problémy věcně, nejen s ohledem na ideální možné řešení, ale také s ohledem na lidské a ekonomické zdroje, které jsou k dispozici, a na motivaci a vysvětlování. Základní hodnotou našeho archivnictví je jeho robustnost a komplexní podoba a jen jeho funkční, moderní ale též kontinuální a sympaticky konzervativní varianta bude schopna ustát nastávající očekávatelné obtíže. Obtíže, které bude mít nejen celá naše společnost, ale nebojím se říct i celá naše civilizace. A ty se s jistotou promítnou i do našich pracovních životů v podobě finančních i jiných restrikcí. Schopnost rychle a srozumitelně reagovat na výzvy světa z nás může učinit významný obor lidské činnosti, o který se naše civilizace bude moci opřít. Byly to ostatně archivy, které jako jeden ze zdrojů práva a právní jistoty vytvořily základní předpoklad dobrého uspořádání společnosti.
V prosinci loňského roku proběhl, ve spolupráci s Univerzitou Hradec Králové a Českou archivní společností seminář na téma aktuální otázky českého archivnictví. Odmyslíme-li si technickou kvalitu on-line přenosu jednání, myslím, že to byl podnik přínosný a užitečný, a rozhodně v něm budeme pokračovat. Formát okruhu tří palčivých otázek v samostatných blocích je dle mého optimální. Zbývá jen dořešit publikaci příspěvku v nějakém rychlejším sledu po jejich přednesení, ne tak, jak dnes. Na tomto místě bych rád znovu poděkoval všem spoluorganizátorům a diskutujícím.
České archivy se v loňském roce statečně potýkaly s úskalími končící čínské epidemie a probíhající ruské války. Klíčovým limitem pro zdárný rozvoj jednotlivých archivů jsou ekonomické a personální parametry. Zde jsou mé informace samozřejmě konkrétnější u státních archivů, které odbor archivní správy usměrňuje více, než ty ostatní. Pro zajímavost uvedu, za osm českých státních archivů v loňském roce utratil daňový poplatník celkem 975 miliónů Kč. Měli bychom se však zajímat nejen o to, zda je to dost či málo, ale též i o to, zda imaginární daňový poplatník dostal za ty peníze to, co očekával. Je to podle mého jedna ze zásadních otázek, které bychom se měli v následujícím období věnovat, tedy našemu vztahu s veškerou veřejností.
V loňském roce došlo nejen z tohoto důvodu ke změně výročních zpráv archivů. Chtěl bych, abychom se soustředili spíš na tvrdá data než na bájné vyprávění. Pro státní archivy je ta změna závazná, pro ostatní doporučující. Je dobré znát i jiná data za celý sektor, než kolik je archivních fondů a kolik zabírají běžných metrů. Např. ve státních archivech bylo loni systemizováno celkem 1 124 míst, a v archivech měst dalších 284. Kolik osob je zaměstnáno ve specializovaných archivech nevíme úplně přesně, nicméně naše data ukazují na 409 archivářů ve specializovaných archivech a 17 v soukromých, čímž dostaneme k tomu, že v České republice je zaměstnáno 1834 archivářů. V tomto čísle však chybí vysokoškolští pedagogové, neoficiální archiváři v jiných institucích (např. v muzeích). A obrovská skupina spisovenských pracovníků. Není to tedy vůbec málo, jsme silná a početná komunita.
Státní archivy, zvláště některé, čeká v nejbližším období generační obměna. Svou roli v tom hraje též loni přijatá novela služebního zákona, která zkrátila období některých jmenovaných funkcí na dobu 5 let, a to se zpětnou účinností. Většina ředitelů státních archivů tak projde či již prochází testem výběrového řízení. Musím si zde postesknout, že je obecně těžké najít někoho, kde se bude ucházet o pozici vedoucího či ředitele. Dokonce je čím dál tím obtížnější obsadit základní volná místa v archivech alespoň trochu kvalitními a kvalifikovanými zaměstnanci. Jistě mnohé z toho jde na vrub formě a výši odměňování v archivech a špatném služebnímu zákonu, nicméně trend je stále silnější. Zda je to důsledek výměny generací nebo covidových klausur, nevím. Obávám se, že svou roli hraje i pohodlí spolu se změnou životních preferencí. Jenže bez snahy vzít osud do svých rukou toho to nejde, bez odvahy i rizika se nic změnit nemůže.
Je proto na čase se zamyslet i nad systemizací jednotlivých státních archivů a poměřit je s ostatními, a to jednak v oblasti jednotlivých činností, tak také v jejich počtu. Nastavení, které si archivy zafixovaly od roku 2002, totiž pochází ještě z 90. let 20. století a v některých aspektech dokonce z dob předrevolučních a neodpovídá reálnému vytížení jednotlivých archivů. Totéž je možné říct o rozpočtech jednotlivých státních archivů, které byly nastaveny v roce 2002 a od té doby, bez ohledu na jakékoliv změny vnějších okolností, kopírovaly inflaci či spíše celostátní restrikce. Bez ohledu na to, že aktuálně jsou rozpočty státních archivů silně nedostatečné, je jejich rozložení neodůvodněné a nespravedlivé. Objektivizace a spravedlivé rozdělení těchto zdrojů nebude snadné a neobejde se bez vzrušených debat při hledání optimálního klíče. Nicméně jedná se o nutné a náročné opatření k zajištění udržitelného archivnictví v této zemi. Budu rád, když se do této debaty zapojíte.
Nelze nezmínit ani oblasti, ve kterých se příliš nepokročilo. Zde je nutné jmenovat např. celou sféru informačních systémů v archivnictví, které zůstávají zatím stranou kýženého konvergentního a integračního procesu. Mělo by se ve výsledku jednat o koncept, který zachová stávající vykonanou práci, ale rozvíjet bude jen jeden směr. Směr, který bude řízen centrálně pro celou zemi a to i s ohledem na situaci v zahraničí. Prvním krokem by měl být národní plán digitalizace, na kterém se začalo pracovat v posledních týdnech. Jeho podoba by měla být známa do konce tohoto roku a měl by se stát závaznou součástí celostátní archivní koncepce. Bude se týkat všech archivů v této zemi. Rovněž tak zatím nebylo příliš mnoho vykonáno na nové archivní legislativě, která je čím dál tím více žádoucí. V tuto chvíli je zbytečné hovořit o záměru archivního zákona, stačí jen říct, že diskusi bude podroben celý jeho rozsah a dosavadní obsah, včetně např. archivní sítě.
Jsme zatím též jen na začátku cesty k nějakému promyšlenému PR našeho oboru. Jsem zde velmi vděčný ministerstvu vnitra za to, že konečně vzalo archivnictví za své a připravuje systematickou kampaň o archivnictví. A mezi avizovaná dezideráta je nutné také počítat zintenzivnění debaty s vysokými školami a dalšími institucemi na rozvoji odborného fundusu našeho oboru, byť jako první vlaštovky mohu uvést setkání se zástupci kateder archivnictví v Brně či již zmíněnou konferenci v Hradci Králové.
Závěrem bych rád konstatoval, že archivnictví v České republice v roce 2022 obstálo v konfrontaci s realitou tohoto roku se ctí. Přes všechny ekonomické obtíže dokázalo pomoci těžce zkoušeným ukrajinským archivářům a jejich archivům, jak materiálně, tak také metodicky, a v letošním roce bude v této činnosti pokračovat. Hlavní naše pomoc však přijde až po válce, při obnově zdevastovaných archivů a poničených archiválií. Na nutnost myslet i na opatření ochraňující před živelnými pohromami i lidskou zlobou nás nemile znovu upozornil víkendový požár v Bánské Štiavnici, kde slovenský Státní báňský archiv unikl z valné většiny zkáze jen zázrakem. Snad je tento šťastný konec tím dobrým znamením pro nastávající období, na který všichni čekáme.
Děkuji za pozornost
Daniel Doležal