O „metodologickém perfekcionismu“ aneb k lidu blíž a s lidem výš?
Do třetice všeho dobrého či zlého, ovšem snad už naposled. Vracím se k Doležalově sedmé bráně, k onomu „metodologickému perfekcionismu“, jak ji Dan trefně pojmenoval. V úvodní úvaze k jeho Aktuálním problémům českého archivnictví (viz O bolestivém archivním rozkroku aneb chvála dobrých kompromisů) jsem „sebezničující perfekcionismus“ s mírným povzdechem označil za naše vlastní dítě (toho pohádkového Otesánka, který tak zaujal kolegu Čoupka), za dílo nás samotných. A ve smyslu mé druhé reakce týkající se „jednotnosti“ českého archivnictví (viz O chiméře jednotného archivnictví a jeho současném stavu) dodávám, že se jedná právě o ten případ, který jsem měl na mysli: právě zde, v aplikaci jednotné metodiky zpracování archiválií, se proklamativní jednotnost našeho oboru měla projevit nejnázorněji. Diskuse nad novými základními pravidly, jejich aplikace v praxi, rozpaky nad hloubkou archivního popisu, nad vymezováním původců či metodikou popisu entit jsou však spíše dalším dokladem toho, že jednotné archivnictví je v českém prostředí skutečně jedna velká chiméra.
Když jsem v lednu tohoto roku předával Jakubu Mírkovi vedení naší odborné komise pro metodiku zpracování archiválií, hluboce (a slyšitelně) jsem si oddechl. Po 12 letech v jejím čele jsem si uvědomoval nejen její vnější neoblibu (komise má v gesci proces posuzování a schvalování archivních pomůcek), ale hlavně setrvalé vnitřní pnutí mezi jejími členy vzájemně i mezi komisí jako celkem a zpracovateli archiválií. Vykládáme celoarchivní i naši vlastní metodiku vůbec správně? Poskytujeme zpracovatelům to, co od nás potřebují? Jsme konzistentní v našich doporučeních? Nevytváříme nežádoucí precedenty, či dokonce fatální lapsy? Ne, nebylo to snadných 12 let, zejména v tom posledním období.
Abych ovšem nepodléhal iracionálním náladám: co všechno se vlastně změnilo? V první řadě množství evidenčních jednotek, kdy jsme získali řadu nových. Dobrá, s tímhle je možné žít, jejich definice jsou až na výjimky vcelku pochopitelné, a pokud někde náhodou tápeme, žádná tragédie to není. Nově byl upraven popis archiválií, s ohledem na typ vytvářené archivní pomůcky hlavně jeho hloubka a šíře. Dokážu si sice představit dát v tomto směru zpracovatelům ještě větší volnost, ale ani to není podle mého soudu zásadním problémem.
Pokud se má dát v nově vznikajících databázových informačních systémech smysluplně vyhledávat, pak je logické, že je třeba vytvořit systém rejstříkových hesel. Na rejstříky jsme byli zvyklí i dříve, ovšem zdaleka ne v takovém rozsahu a hlavně: nikdy nebyly databáze rejstříkových hesel celostátně (možná i celoevropsky či celosvětově) propojeny. Pokud jsme se k něčemu takovému dobrovolně přihlásili (a asi ano, když to nyní tak pracně vytváříme), je zřejmé, že musíme nastavit jasná pravidla jejich tvorby a v jednotném systému je důsledně respektovat. A tím se opět dostáváme k našemu „jednotnému“ archivnictví. Chceme být dobrovolně součástí tohoto jednotného systému? Pakliže ano, musí být přijatá pravidla vynutitelná a to se bez důkladného proškolení a následné přísné kontroly prostě neobejde. Bez toho by se systém „zaplevelil“ v rekordně krátké době, známe své Pappenheimské a nedělejme si v tom iluze ani o sobě samých. V tomto případě pravidla určuje hrstka „vyvolených“, ovšem, popravdě, buďme jim vděční za to, že jsou k tomu ochotní, tyhle činnosti totiž skutečně vyžadují lidi zvláštního ražení, nejsou jen tak pro každého.
Poslední větší změna se týká vymezování původců. Pokud současné archivnictví stále jednou nohou stojí v polovině 20. století, není pro mnohé snadné přijmout, že se jeden z jeho základních principů, provenienční, otřásá v základech. Že archiválie vzniklé z činnosti jednoho původce tvoří jeden fond? Tak proč tedy při pořádání jednoho fondu vymezuji několik odlišných původců? Pravidla pro jejich popis jsou místy těžko pochopitelná a archivářský rozum se jim někdy brání vcelku logicky. Má třeba ta nešťastná korporativnost skutečně tak velký význam, aby stála za rozšířené zorničky mnohých nechápajících zpracovatelů? Má opravdu smysl vymezovat samostatné původce i v případě vnucených či národních správ? Proč? Jak zrovna konkrétně tímhle těm badatelům prospějeme? K lidu blíž a s lidem výš? Ale ptal se „lidu“ badatelského někdo, zda o to stojí a jestli ho zrovna tohle uspokojí, jak se táže i Doležal?
Ano, já vím, všichni jsme měli právo i možnost vznášet připomínky. Také jsme to udělali, ale… A opět: vážím si práce té hrstky „vyvolených“ a skutečně jsem za jejich nasazení vděčný, ale tohle úplně ideálně nedopadlo. Bohužel. A přitom možná stačilo málo, skoro by se chtělo nechat promluvit Bessie Shimmelfarbovou z legendárního Pana Kaplana Leo Rostena: „Ustupte o píďu. O jednu píďu…
Karel Řeháček
_________________________________________________________________________________
Reakce Karla Řeháčka /3./ (ke stažení)
_________________________________________________________________________________