1996
Prof. PhDr. Sáša Dušková, DrSc. (11. 3. 1915 Brno – 24. 8. 2000 tamtéž), v letech 1946-1980 působila na Univerzitě Jana E. Purkyně v Brně jako docentka a později profesorka pomocných věd historických, učitelka několika generací našich archivářů a historiků, spoluvydavatelka českého diplomatáře (s prof. Jindřichem Šebánkem, později s doc. Vladimírem Vašků), autorka několika desítek odborných studií se zaměřením zejména na diplomatiku přemyslovského období.
1998
PhDr. Jaromír Charous (2. 10. 1921 Praha – 1. 6. 2005 tamtéž), pracovník Ústředního archivu Ministerstva vnitra, resp. Státního ústředního archivu v Praze v letech 1949-1960 a Archivní správy MV v letech 1961-1985 (ve funkci referenta pro okresní archivy, v letech 1973-1984 jako vedoucí oddělení), předseda přípravného výboru ČAS v roce 1989-1990, místopředseda ČAS pro zahraniční styky v letech 1990-1996.
JUDr. Václav Šolle, CSc. (13. 10. 1909 Praha – 1. 12. 2006 tamtéž), pracovník Státního archivu v Praze v letech 1952-1972 a Archivní správy MV v letech 1973-1977, spolutvůrce archivního zákona z roku 1974, autor řady studií, zejména z dějin soudní správy.
1999
PhDr. Karel Beránek (15. 7. 1924 Praha – 9. 12. 2015 tamtéž), pracovník Archivu Univerzity Karlovy v letech 1945-1952 a Ústředního archivu MV, resp. Státního ústředního archivu v Praze v letech 1952-1984, člen Vědecké archivní rady od roku 1991, autor desítek archivních pomůcek, edic (mj. podíl na edicích Archiv České koruny, Soupis česky psaných listin a listů, edice pramenů k dějinám Univerzity Karlovy) a studií, zejm. se zaměřením na dějiny UK (včetně autorského na velkých Dějinách UK v roce 1998).
2000
PhDr. František Hoffmann, CSc. (23. 2. 1920 Litomyšl – 1. 10. 2015 Praha), ředitel Okresního archivu v Jihlavě v letech 1950-1968, pracovník Komise pro soupis a studium rukopisů při Ústředním archivu ČSAV v letech 1971-1986 (na částečný úvazek i později), autor několika desítek odborných studií zamřených zejména na diplomatiku, kodikologii, dějiny městské správy a archivní teorii, soupisů rukopisů okresního archivu v Jihlavě a klášterní knihovny Teplá, monografií zaměřených na historii Jihlavy a dějiny českých a moravských měst ve středověku a edic diplomatických pramenů městské provenience.
PhDr. Josef Kollmann (27. 6. 1920 Trenčín – 17. 6. 2007 Praha), pracovník Ústředního archivu Ministerstva vnitra, resp. Státního ústředního archivu v Praze v letech 1943-1983, autor desítek archivních pomůcek, monografií, článků a studií zaměřených zejména na dějiny archivnictví (biografie významných archivářů – mj. Gindely, Hulakovský, Klauser, Prokeš, syntetické zpracování dějin ústředního archivu do roku 1918, resp. 1945) a na problematiku třicetileté války (podíl na edici Documenta Bohemica bellum tricennale illustrantia, biografie Albrechta z Valdštejna).
2001
PhDr. Jindřich Obršlík (16. 4. 1926 Sokolnice – 25. 10. 2017 Brno), pracovník Státního oblastního archivu v Brně v letech 1953–1991, autor desítek archivních pomůcek (zejm. rodinných archivů a archivů velkostatků), spoluautor edic archivního materiálu, autor článků a studií se zaměřením na sociální dějiny raného novověku a historickou vlastivědu.
Prof. PhDr. Ivan Hlaváček, CSc. (28. 5. 1931 Praha), od roku 1958 dosud působí na katedře pomocných věd historických a archivního studia FF UK v Praze (v letech 1990-2000 jako její vedoucí), učitel několika generací českých archivářů a historiků, člen řady domácích i zahraničních vědeckých společností a grémií, redakčních rad a dalších orgánů na poli pomocných věd historických, archivnictví a středověkých dějin, nositel řady ocenění za vědeckou práci, autor řady monografií, studií a edic se zaměřením na středověkou diplomatiku (zejm. diplomatiku Václava IV.), kodikologii, dějiny knihoven, epigrafiku, paleografii, dějiny správy a kulturní dějiny středověku.
2002
PhDr. Jindřich Růžička, CSc. (4. 4. 1926 Česká Třebová – 7. 1. 2011 Litomyšl), ředitel Městského, resp. Okresního archivu v Litomyšli v letech 1950-1987, člen Vědecké archivní rady v letech 1972-1992, autor řady archivních pomůcek, edic, studií a monografií se zaměřením na dějiny měst, regionální dějiny a dějiny českého národního vědomí (osobnost Huberta G. Schauera).
2003
PhDr. Jindřich Tomas (23. 5. 1927 Praha – 22. 9. 2010 Litoměřice), pracovník Státního okresního archivu Litoměřice od 1955 (do 1990 ředitel archivu), autor řady archivních pomůcek a desítek studií zaměřených hlavně na dějiny středověkých měst a teoretické problémy a historii archivnictví.
2004
PhDr. Milada Wurmová, CSc. (19. 11. 1922 Brno–16. 5. 2020), pracovnice Státního oblastního archivu v Brně v letech 1948-1982 (v letech 1975-1979 ředitelka archivu), členka Vědecké archivní rady 1975-1988, autorka řady archivních pomůcek, edic archiválií, článků a studií se zaměřením na archivní teorii, dějiny archivnictví a dějiny správy.
2005
PhDr. Eva Šmilauerová, CSc. (28. 11. 1935 Zlín); pracovnice Okresního archivu v Chotěboři 1958-1959, ředitelka Okresního archivu Praha-jih 1959-1960, resp. Okresního archivu Praha-západ 1960-1994, od roku 1995 pracovala ve Státním okresním archivu Nymburk. Autorka řady archivních pomůcek, článků a studií zaměřených na archivní teorii a nejnovější dějiny správy a diplomatiku, zejm. písemnosti národních výborů.
2006
Jiří Záloha, prom. hist. (16. 3. 1926 Pelhřimov – 6. 8. 2009 Český Krumlov) nastoupil v roce 1945 jako asistent do Schwarzenberského ústředního archivu v Českém Krumlově, kde pracoval nepřetržitě až do odchodu do důchodu v roce 1991 přes různé správní změny, které s sebou nesly rovněž změny v názvu archivu (v letech 1950-1951 Státní oblastní archiv Český Krumlov, 1952-1955 Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, 1956-1991 Státní (oblastní) archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov). Jiří Záloha je autorem řady archivních pomůcek, zejm. fondů velkostatků, spoluautor průvodce po archivních fondech SOA Třeboň a autorem a spoluautorem stovek studií, článků, edic a dalších publikací. V letech 1993-1998 byl členem Vědecké archivní rady, v letech 1971-1990 členem redakční rady Archivního časopisu.
2007
prom. hist. Miloslav kardinál Vlk, dr. h. c. (17. 5. 1932 Líšnice – 18. 3. 2017 Praha), pracovník Okresního archivu v Třeboni v roce 1960, Okresního archivu v Jindřichově Hradci v letech 1960-1961 a Okresního a městského archivu v Českých Budějovicích v letech 1961-1964, po studiu teologie v roce 1968 byl vysvěcen na kněze, poté v letech 1971-1978 a 1989-1990 působil v duchovní správě, v letech 1990-1991 biskup českobudějovický, od roku 1991 arcibiskup pražský a primas český, od roku 1994 kardinál, autor řady prací s historickou (zejm. analýza jenského kodexu) a teologickou tematikou. V roce 2007 obdržel medaili Za zásluhy o české archivnictví
PhDr. ing. Ivan Martinovský (6. 1. 1937 Úvaly – 11. 3. 2015 Plzeň), pracovník Okresního archivu v Ústí nad Labem v letech 1972-1983, ředitel Archivu města Plzně v letech 1984-1997, člen Vědecké archivní rady v letech 1994-2004, předseda České archivní společnosti v letech 1990-1996, autor řady publikací, zejména k dějinám Plzně a osobnosti spisovatele Karla Klostermanna, organizátor vědecké práce v oboru historie a archivnictví, mj. organizátor Plzeňských sympózií o 19. století a redaktor sborníku Minulostí Západočeského kraje. V roce 2007 mu byla udělena medaile Za zásluhy o české archivnictví, v roce 2014 Cena města Plzně.
JUDr. Václav Lukáš (19. 6. 1912 Jilemnice – 4. 5. 2009 Vysoké nad Jizerou), pracovník Archivu hlavního města Prahy v letech 1939-1940, Ústředního archivu Ministerstva vnitra v letech 1943-1954 (vedoucí expozitury v Liberci, resp. Jablonci nad Nisou), vedoucí Státního archivu Jablonec nad Nisou v letech 1954-1960, vedoucí pobočky Státního archivu Litoměřice v Jablonci nad Nisou a Liberci v letech 1960-1962, vedoucí archivu Jablonecké bižutérie Jablonec nad Nisou v letech 1976-1980, autor řady studií k regionální historii, dějinám sklářství a archivní teorii.
2008
Prof. PhDr. Zdeňka Hledíková, CSc. (23. 10. 1938 Praha 015013.11.2018 tamtéž), pracovnice Státního oblastního archivu v Plzni v letech 1960-1962, archivu Ústředního ředitelství Československého filmu v letech 1962-1965. V letech 1965-2007 působila kmenově na Katedře pomocných věd historických a archivního studia FF UK, od roku 1995 zároveň ředitelka Českého historického ústavu v Římě. Učitelka několika generací českých archivářů, členka řady domácích a zahraničních vědeckých grémií, odborných komisí a redakčních rad. Renomovaná historička zaměřená zejména na středověké církevní dějiny, dějiny správy a středověkou paleografii. Autorka desítek vědeckých studií, monografií a edic (mj. Monumenta Vaticana – tomus prodromus).
2009
PhDr. Oldřich Sládek, CSc. (14. 12. 1937 Horažďovice – 5. 3. 2018 Praha), vedoucí Sdruženého podnikového archivu ministerstva všeobecného strojírenství při českých závodech motocyklových ve Strakonicích 1960-1964, pracovník archivní správy ministerstva vnitra 1964-1999 – z toho starší referent pro ediční věci 1964-1967, samostatný odborný referent pro podnikové archivy 1967-1971, vedoucí odborný referent – specialista pro podnikové archivy 1971-1989, ředitel archivní správy ministerstva vnitra 1990-1999. Mezi jeho největší zásluhy o české archivnictví patří zahájení výstavby archivního areálu na Chodovci, zlepšení prostorové situace ostatních tehdy přímo řízených archivů a díky jeho úzkým kontaktům s přednosty okresních úřadů rovněž výstavba mnoha novostaveb státních okresních archivů, v neposlední řadě rovněž zvýšení počtu pracovníků v archivech. Celkově se mu podařilo zvýšit vnitrostátní i mezinárodní prestiž českého archivnictví. Je autorem mnoha publikací a odborných statí o problematice dějin protifašistického odboje.
Doc. PhDr. Vladimír Vašků, CSc. (15. 10. 1933 Luhačovice), od roku 1956 působil na Ústavu pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (v letech 1994 – 2000 jako jeho vedoucí). Je žákem a následovníkem prof. Jindřicha Šebánka a prof. Sáši Duškové a učitelem mnoha generací českých archivářů. Svou vědeckou činnost zaměřil především na diplomatiku, podílel se na přípravě materiálů pro edici Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, spolu s prof. Duškovou je autorem rejstříkového svazku k V. dílu diplomatáře. Hlavním tématem jeho vědecké práce pak jsou písemnosti moravského královského tribunálu z let 1636 -1749 a panovnické konfirmace pro moravské kláštery v 18. století.
Prof. PhDr. Miroslav Flodr, CSc. (18. 9. 1929 Hrušovany u Brna – 31. 8. 2015 Brno), absolvoval osmileté reálné gymnázium v Brně v roce 1948, aby posléze v letech 1948 – 1952 studoval obor historie – zeměpis a v letech 1949 – 1953 obor archivnictví na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Studium zakončil doktorátem v roce 1953, leč již od roku 1951 působil jako asistent v semináři paleografie a diplomatiky u pana prof. PhDr. Jindřicha Šebánka, DrSc. Na katedře archivnictví a pomocných věd historických působil celá léta až do počátku 21. století. V roce 1965 se habilitoval, na získání profesury pomocných věd historických musel vzhledem k nepřízni doby počkat až do roku 1990. Přední český medievalista, který věnuje zásadní pozornost pomocným vědám historickým a brněnskému městskému právu. Z rozsáhlého díla připomeňme: Skriptorium olomoucké (1960), Die griechische und römische Literatur in tschechischen Bibliotheken im Mittelalter und der Renaissance (1966), Incunabula classicorum. Wiegendrucke der griechischen und römischen Literatur (1973), Technologie středověkého zvonařství (1983), Právní kniha města Brna z poloviny 14.století I.-III. (1990-1993), Brněnské městské právo (2001), Pamětní kniha města Brna z let 1343-1376 (2005), Brněnské městské právo v období po smrti notáře Jana 1359-1389 (2006), Nálezy brněnského městského práva do r.1389 (2007), Brněnské městské právo na konci středověku 1389-konec 15.století (2008), Jana z Gelhausenu Příručka práva městského – Manipulus vel directorium iuris civilis (2008), Pamětní kniha města Brna z let 1391-1515 (2010).
2010
PhDr. Eliška Čáňová (6. 11. 1925 Valašské Meziříčí – 23. 7. 2014 Hostivice), odborná archivářka Ústředního archivu Ministerstva vnitra v letech 1952–1954 a Státního ústředního archivu v Praze v letech 1954–1983, autorka řady archivních pomůcek, zejména k fondům církevní správy a stavovské samosprávy na ústřední úrovni, autorka desítek vědeckých studií zaměřených na problematiku vývoje církevní správy a historickou demografii. Dále autorka řady edic, např. nejstarších zpovědních seznamů (1973), pramenů k dějinám nevolnického povstání v roce 1680 a edice soupisu poddaných podle víry – Loketsko (1993) a slovníkových příruček Slovník představitelů katolické církevní správy 1848–1918 (1995) a Činnost řeholních kongregací 1848–1918 (1997). V roce 2006 byla vyznamenána medailí Za zásluhy o české archivnictví.
2011
PhDr. Květoslava Haubertová (13. 1. 1934 Beherovo, Ukrajina, dříve Podkarpatská Rus – 27. 2. 2023 Praha), dlouholetá archivářka nejprve Státního archivu v Třeboni (1956 – 1959), Státního archivu v Janovicích u Rýmařova (1959 – 1969) a poté zejména pobočky plzeňského Státního oblastního archivu ve Žluticích (1969 – 1991, od 1972 vedoucí). Autorka desítek archivních pomůcek výborné kvality, spoluautorka Průvodců po archivních fondech státních archivů v Třeboni (4, 1959), Opavě (4, 1961) a v Plzni (3 a 4, 1979 a 1975), spoluautorka Soupisu česky psaných listin a listů do roku 1526 (1974 – 1980), spoluautorka a redaktorka Soupisu západočeských urbářů (1993), autorka rozboru nejstarších tepelských listin (1981) i řady dalších prací z oboru archivnictví a historie i popularizačních prací v denním tisku.
PhDr. Vladimír Bystrický, CSc. (16. 1. 1934 Jičín–11. 2. 2021 Plzeň), ředitel Státního oblastního archivu v Plzni v letech 1964 až 2003, redaktor a spoluautor třetího a čtvrtého svazku Průvodce po archivních fondech Státního archivu v Plzni (1975 a 1976), spoluautor (s Václavem Hrubým) bohatě využívaného Přehledu archivů ČSR (1984, s Václavem Hrubým) nebo sedmého svazku Hradů, zámků a tvrzí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Západní Čechy (1985), autor řady dalších historických prací zejména k problematice nevolnických povstání a archivních pramenů k různým tématům. Absolvent mezinárodní archivní stáže v Paříži (1973), dlouholetý člen Vědecké archivní rady MV ČR (1975 – 2004), komise pro dějiny cen a mezd, redakčních rad časopisů Minulostí Západočeského kraje (od 1960) a Archivního časopisu (od 1970).
Karel Čáslavský (28. 1. 1937 Lipnice nad Sázavou – 1. 1. 2013 Praha), původně asistent režie a produkce, od roku 1963 filmový historik Národního filmového archivu, především zpravodajského filmu do roku 1945, od roku 2009 člen Dvorany slávy televizní ankety TýTý. Nadšený a vytrvalý propagátor a obdivovatel českého filmu, dlouhodobě spolupracoval s Českou, dříve Československou televizí – pořady 52 komiků a spol. (1970, s historikem Myrtilem Frídou), Malá filmová historie, Komik a jeho svět (1977 – 1994), Videostop (1985), Vltava v obrazech a především Hledání ztraceného času, jimiž přispíval k vytváření vědomí o bohatství dokladů minulosti a zdůrazňuje potřebu jejich uchovávání pro budoucnost a zpřístupňování současníkům. Spoluautor knih Hvězdy českého filmu 1 a 2 (1995 a 1996, s Václavem Merhautem a Ondřejem Zahradníčkem, resp. Václavem Merhautem a Tomášem Řízkem) nebo knihy Tváře před kamerou (1996).
2012
Vladimír Opěla, prom. ped., prom. chem. (16. 3. 1938 Hrabová u Ostravy), po skončení vojenské služby nastoupil jako pedagog na Střední všeobecně vzdělávací školu ve Strakonicích a záhy zde založil filmový klub. V roce 1965 nastoupil do nově zřízeného technického oddělení ve filmotéce ČSFÚ s jasnou vizí o transformaci doposud sběratelsky orientovaného pracoviště do podoby moderní archivní instituce. V listopadu 1989 byl zvolen svými spolupracovníky vedoucím filmového archivu, v roce 1992 pak jmenován ředitelem Českého filmového ústavu. Prakticky ihned po svém jmenování se zasadil o transformování této instituce na státní příspěvkovou organizaci a o přejmenování na Národní filmový archiv. Tato transformace pak umožnila úspěšně realizovat celou řadu již dříve plánovaných pracovních úkolů mezi nimiž vyniká česko-anglický katalog Český hraný film I – VI (1898 – 1993), který odborná veřejnost pokládá v celosvětovém měřítku za jedinečný počin. V NFA zřídil pracoviště pro restaurování filmových plakátů a pracoviště pro digitalizaci nefilmových materiálů, dal podnět k natáčení Letopisů, které mapují současný veřejný život a krajinu, vytvořil v NFA prostor pro cílené budování sbírky rodinných a amatérských filmů a zapojil NFA do řady mezinárodních projektů. Na postu ředitele NFA setrval až do 11. listopadu 2011, kdy byl náhle a bezodkladně odvolán. Od počátku 90. let 20. století prakticky nepřetržitě trvá jeho angažmá v odborných i řídících strukturách mezinárodního filmového archivnictví – kromě jeho dlouholeté práce v katalogizační komisi je třeba zmínit jeho působení ve výkonném výboru FIAF a opakované zvolení na post viceprezidenta této organizace (1993-1997, 2007 – 2011). V roce 2004 v České komisi pro UNESCO navrhl, aby byl 27. říjen vyhlášen Světovým dnem audiovizuálního dědictví. Generální konference UNESCO návrh schválila a od roku 2007 se tento den každoročně slaví po celém světě. Za svou dlouholetou odbornou činnost na poli filmového archivnictví obdržel řadu národních i mezinárodních ocenění.
2013
Mgr. Oldřich Klepek (29. 1. 1939 Orlová), absolvent Masarykovy univerzity v Brně, zasvětil celý svůj profesní život archivní službě. V roce 1962 začínal na ostravském archivním oddělení, po jeho zrušení přešel v roce 1966 nakrátko do opavského státního archivu, kde budoval a řídil jako metodik okresní archivy. V roce 1969 se stal archivářem Ostravsko-karvinských dolů a v jejich sdruženém podnikovém archivu setrval jako ředitel až do svého odchodu do důchodu koncem roku 2003. V době jeho působení archiv v roce 1987 otevřel jednu z prvních novostaveb archivních účelových budov České republiky. Nelze pominout jeho účast na činnosti Vědecké archivní rady v letech 1993-2004, kde se výrazně angažoval například v prosazení projektu „ Biografický slovník archivářů českých zemí“ či zřízení medaile „Za zásluhy o české archivnictví“. Ihned po roce 1990 se stal jedním z prvních členů nově vzniklé České archivní společnosti. Po odchodu do důchodu věnoval své síly a zkušenosti spisovně karvinské fakulty Slezské univerzity, Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě – v roce 2009 byla např. Klubem vydána jeho publikace nazvaná Sborník přednášek z pracovních seminářů Klubu, zabývající se místopisem hornických památek na Ostravsku. Celoživotní zdravotní postižení jej přivedlo k práci v organizacích Svazu tělesně postižených, zájem o sport pak do Českého atletického svazu – je ústředním rozhodčím atletiky a členem výkonného výboru Moravskoslezského krajského atletického svazu. Mgr. Oldřich Klepek celoživotním úsilím přispěl svou měrou k rozvoji archivnictví Moravskoslezského kraje a tím i České republiky.
2015
prof. PhDr. Marie Bláhová, CSc. (11. 11. 1944 Žiželice)
Roku 1967 dokončila studia oboru archivnictví na FF UK v Praze, ve stejném roce začala pracovat v Okresním archivu Praha-západ, odkud v následujícím roce odešla do tehdejšího Státního ústředního archivu. Roku 1969 nastoupila jako interní aspirantka na katedru pomocných věd historických a archivnictví FF UK v Praze. S katedrou od té doby spojila pevně své vědecké působení coby odborná pracovnice a odborná asistentka v letech 1971–1988 a docentka v letech 1988–1997. Roku 1997 byla jmenována profesorkou a v letech 2000–2019 vykonávala funkci vedoucí této katedry.
Paní profesorka se svou odborností zaměřuje především na středověkou historiografii, kulturu středověku a pomocné vědy historické, zvláště historickou chronologii. Zásadním způsobem se zasloužila o vznik moderních edic českých středověkých kronikářských děl. Vzpomeňme především Kosmovu kroniku nebo třetí svazek edice Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila obsahující historický komentář z pera paní profesorky zasazující toto důležité dílo do kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu.
PhDr. Miloslav Košťál (23. 8. 1925 Dobruška – 23. 5. 2018 Nové Město nad Metují)
V letech 1945–1949 absolvoval obory čeština a dějepis na FF UK v Praze. Celou svoji archivní kariéru spojil s městem Děčínem. Nejprve nastoupil roku 1949 do městského archivu a od roku 1951 měl na starosti zemědělsko-lesnické fondy uložené v Děčíně nejprve do roku 1958 v samostatném Zemědělsko-lesnickém archivu, následně začleněném pod Státní archiv Litoměřice. Externě přednášel na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem a zajišťoval také odborné praxe pro studenty dějepisu a archivnictví FF UK v Praze. V letech 1955–1970 byl členem redakční rady Archivního časopisu. Publikoval celou řadu článků a studií k dějinám města Děčína a Děčínska, zaměřoval se také na hospodářské dějiny 16.–19. století. Je autorem úvodu a popisu fondů děčínského pracoviště Státního archivu Litoměřice v Průvodci po vydaných fondech tohoto archivu z roku 1973. Pan doktor Košťál odešel z archivu roku 1970 a vydal se na dráhu duchovního Církve bratrské, ale dění v archivnictví nepřestal sledovat.
Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc., dr. h. c. (23. 8. 1930 Ouběnice – 3. 12. 2017 Praha)
V letech 1949–1953 absolvoval studium dějepisu a češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jeho studium bylo přerušeno nucenou službou v pomocných technických praporech. Z počátku své odborné kariéry se soustředil na hospodářské a sociální dějiny raného novověku, zvláště na problematiku poddanských bouří a povstání. Jeho pohled na dějiny raně novověkého českého venkova ale brzy získal komplexní charakter, o čemž svědčí monografie Zemědělská výroba v Čechách ve druhé polovině 16. a počátkem 17. století (1963) a Poddaný lid na prahu třicetileté války (1964) – Petráň do nich zakomponoval řadu metodologických podnětů, zvláště v souvislosti s tehdy se rozvíjejícím výzkumem dějin hmotné kultury. Této problematice později společně se svou ženou Lydií Petráňovou věnoval jedno ze svých životních děl Dějiny hmotné kultury. Řadou populárně-vědeckých knih se stal známým i širokému okruhu čtenářů, tituly jako Staroměstská exekuce nebo Kalendář patří do zlatého fondu tohoto literárního žánru a dočkaly se několika vydání. Jedním z jeho dalších odborných zájmů se staly dějiny Univerzity Karlovy – je autorem dějin její filozofické fakulty i jedním ze dvou hlavních editorů monumentálních čtyřsvazkových dějin UK; zde se jeho odborná kariéra protíná s dějinami univerzitního archivu, neboť v únoru 1994 byl jmenován ředitelem Ústavu dějin UK a archivu UK, na tomto postu působil po celou jednu dekádu zahrnující také jubilejní oslavy roku 1998. V pozdějších letech se věnoval i dějinám Filozofické fakulty UK v letech 1948–1989 (Filozofové dělají revoluci) a na samém sklonku života dokončené publikaci o čestných doktorech Univerzity Karlovy (spolu s manželkou Lydií).
Druhou oblastí, v níž má odborné dílo Josefa Petráně blízko k archivnictví, jsou regionální dějiny a mikrohistorie, a to i po stránce organizační – v roce 1973 převzal redakci společenskovědní části časopisu Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, jemuž hrozil zánik; Sborník se poté stal jedním z útočišť řady proskribovaných autorů a zároveň v pravém slova smyslu tvůrčí dílnou, která ukazovala, jak široké spektrum témat patří do regionální historie a jak mnoha způsoby je lze zkoumat. Dlouholetý zájem o regionální dějiny završil monumentální dílem Dějiny Českého venkova v příběhu Ouběnic.
V neposlední řadě je třeba uvést dlouholeté pedagogické působení prof. Petráně, mezi jehož žáky je řada osobností českého archivnictví.
2017
prom. hist. Věra Beránková (1. 8. 1939 Praha).
V letech 1956–1962 vystudovala archivnictví na FF UK, je absolventkou historicky prvního diplomového semináře prof. Ivana Hlaváčka, kde vypracovala dodnes ceněnou diplomovou práci K problematice česky psaných listin předhusitské doby. Diplomová práce byla v roce 1964 vydána ve Sborníku archivních prací a posléze v prestižním zahraničním časopise Archiv für Diplomatik, Schriftgeschichte, Siegel- und Wappenkunde (v roce 1966).
Od roku 1960 až do odchodu do důchodu v roce 2002 pracovala ve Státním ústředním archivu v Praze (dnes Národní archiv), většinu času na I. oddělení. S jejím jménem je spojena především inventarizace listinných fondů archivu (především církevní provenience), které zpracovávala společně se svým manželem Karlem Beránkem. Výsledné inventáře jsou vnímány dodnes jako vzorové pro tento typ archivního materiálu.
Věra Beránková se podílela na řadě edičních projektů, zaměřených opět především na listinný materiál. Je spoluautorkou světlotiskové edice Archiv České koruny, podílela se na Soupisu česky psaných listin a listů a se svým manželem Karlem Beránkem připravila a v letech 2006–2012 vydala tři svazky Regest listin Václava IV. pro kláštery uložené v Národním archivu.
PhDr. Jaroslava Hoffmannová (18. 3. 1942 Kamenice, okres Jihlava)
Patří mezi přední české archivářky, postupně pracovala ve Státním archivu v Zámrsku (1964–1965), Okresním archivu v Jihlavě (1965–1972, od roku 1968 jako ředitelka), Archivu Národního muzea v Praze (1973–1976), Okresním archivu Praha-východ v Nehvizdech (1976–1977), Národním technickém muzeu (1977–1983), Státním ústředním archivu v Praze (1984–1996) a v Archivu Akademie věd ČR (1996–2003, 2004–2009); k častému střídání míst v letech 1971 až 1983 vedly i obtíže při získávání zaměstnání z politických důvodů. Její zájem patřil zprvu problematice dějin vystěhovalectví, ale poté se věnovala i dalším tématům, např. dějinám techniky, zabývala se pořádáním osobních, rodinných a rodových archivů a ediční činností. V poslední době se zabývala především dějinami vědy a historiografie (Institucionální zázemí humanitních a sociálních věd v českých zemích v letech 1848–1952, Praha 2009), působením žen ve vědě a v archivnictví (Prvenství žen iniciativních, vzdělaných a tvořivých, Praha 2016) a zpracovávala osobnost historika Václava Novotného (Václav Novotný (1869–1932). Život a dílo univerzitního profesora českých dějin, Praha 2014). Podílela se i na různých archivních výstavách, uspořádala písemnou pozůstalost Františka Palackého v ANM (Písemná pozůstalost Františka Palackého a jeho blízkých 1772–1968, Praha 1976), je spoluautorkou rozsáhlého CD-ROMu Kancléř Metternich a jeho doba (Praha 1992) i rozsáhlého Biografického slovníku archivářů českých zemí (Praha 2000). Je nositelkou medaile Za zásluhy o české archivnictví (2010).
PhDr. Eduard Mikušek (18. 3. 1946 Most)
Vystudoval v letech 1964–1969 archivnictví na FF UK. Svou archivní kariéru zahájil ještě před ukončením studií ve Sdruženém koncernovém archivu Severočeských hnědouhelných dolů v Mostě. Od roku 1971 přešel na pozici odborného historika Kabinetu dějin Severočeských hnědouhelných dolů. Rozhodující pro jeho celoživotní archivní kariéru byl v roce 1973 přechod do žitenické pobočky SOA v Litoměřicích, která měla na starosti zemědělsko-lesnické fondy. Dne 1. srpna 1974 stanul v jejím čele na následujících 35 let. Věnoval se pořádání a zpřístupňování patriomoniálních fondů. Vedle starostí o snesitelné umístění cenných archivních fondů v čele se středoevropsky významným Rodinným archivem Lobkoviců obhájil v roce 1976 doktorskou práci a začal přednášet na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, které zůstal věrný i po proměně na FF UJEP a v dobrém slova smyslu poznamenal i mnohé dnešní (nejen) severočeské mladší archiváře. Přispěl svým dílem také k práci výboru ČAS v letech 2002–2008 a v roce 2006 převzal medaili Za zásluhy o české archivnictví.
2018
PhDr. Karel Chobot (12. 12. 1948 Doubrava – 15. 6. 2022 Nový Jičín)
V letech 1967–1972 vystudoval obor archivnictví na filozofické fakultě brněnské univerzity a následně svoji profesní kariéru pevně spojil s jediným archivem. Po krátkém působení ve Státním archivu Opava přešel roku 1973 do okresního archivu v Novém Jičíně, kde se o rok později stal ředitelem a přestože tuto funkci roku 2014 opustil, nadále zde zůstal v pozici odborného archiváře. Archivnictví je jistě v mnoha směrech oborem konzervativním, který není dosud příliš zatížen dnes moderním a propagovaným trendem dynamického střídání pracovních míst, ale i tak se mezi námi nenajde příliš mnoho kolegyň a kolegů, kteří v jednom archivu strávili nepřetržitě 45 let. Karel Chobot náležel mezi příkladné okresní archiváře, zapojující se v místě svého působení do rozličných aktivit našemu oboru blízkých i vzdálenějších. Připravil nespočet přednášek, podílel se na mnoha výstavách, publikoval řadu článků, od roku 1991 byl kronikářem Nového Jičína. Od počátku devadesátých let se také aktivně zapojil do vzdělávání nových archivářek a archivářů na olomoucké univerzitě. V letech 2008–2014 vykonával funkci místopředsedy České archivní společnosti.
doc. PhDr. Václav Ledvinka, CSc. (7. 1. 1947 Vinařice)
Na Filozofické fakultě Karlovy univerzity vystudoval nejprve v letech 1965–1970 obory čeština-dějepis a následně ještě dálkově obory filozofie-občanská nauka (1971–1973). Krátce vykonával profesi vychovatele a učitele, ale již roku 1976 nastoupil do Archivu hlavního města Prahy, jehož byl v letech 1987–2016 ředitelem. Vedle své archivní profese se Václav Ledvinka výrazně věnoval také historickému výzkumu a stal se renomovaným odborníkem především v oblasti hospodářských a sociálních dějin Českých zemí v 15.–17. století a nepřekvapivě a zcela logicky se zaměřil také na mnohá témata spojená s dějinami Prahy. Václav Ledvinka se od roku 1984 aktivně podílí na výuce studentů historie univerzity v Ústí nad Labem, od 90. let také na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK a na Katedře PVH a archivnictví FF UK. Václav Ledvinka se stal výraznou a respektovanou osobností našeho oboru a podílel se na činnosti v mnoha pracovních skupinách, komisích, redakčních radách. Za všechny uvádíme, že byl od roku 1990 místopředsedou a následně od roku 1993 předsedou Vědecké archivní rady.
2019
PhDr. Vladimíra Hradecká (1. 4. 1949 Ústí nad Labem)
Po studiích PVH a archivnictví na FF UK v letech 1967–1972 a zisku titulu PhDr. v roce 1973 pracovala krátce v oboru knihovnictví, jejímu vzdělání odpovídající zaměstnání získala až v roce 1977, kdy nastoupila do Státního archivu v Praze. V roce 1986 byla z politických důvodů z archivu propuštěna, nicméně za pomoci kolegů mohla zůstat v oboru jako archivářka Okresního archivu Praha-západ, kde se věnovala zejména pořádání fondů obcí a farních úřadů. V roce 1992 se do Státního oblastního archivu v Praze vrátila jako vedoucí Oddělení využívání archiválií a evidence NAD, které vedla až do svého odchodu do penze. Svému archivu zůstala však věrná i nadále a jako externí archivářka se dále věnuje rejstříkování fondu Obchodní soud Praha. Kromě vlastní vědecké a popularizační práce se dlouhou dobu s obrovským nasazením věnovala přípravě a redigování Středočeského sborníku historického. Hned po obnovení ČAS v roce 1990 se stala členskou výboru, jednatelkou společnosti byla v letech 1990–1996 a v letech 1996–2002 zastávala funkci předsedkyně spolku.
prom. hist. Karol Bílek (28. 3. 1939 Mladá Boleslav)
Již v době středoškolských studií na jedenáctiletce v Mnichově Hradišti sbíral své první archivářské zkušenosti v tamním archivu u Vladimíra Pudila, který ho pro obor nadchnul. Studium archivnictví absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1956–1961. Poté odešel do Okresního archivu v Jičíně, jehož se během svého působení v letech 1964–1970 stal ředitelem. Počínající normalizace zapříčinila jeho odchod a v letech 1970–1972 vykonával práci nočního hlídače v sobotecké divizi státního podniku ČSAD. Brzy však spojil svou další archivní kariéru s Literárním archivem Památníku národního písemnictví, jemuž zůstává věrný dodnes. Velkou část života spojil Karol Bílek s místem, které do té doby znal málokdo, zámkem Staré hrady u Libáně. Zdánlivě nenápadný renesanční objekt určený k demolici se zásluhou místních nadšenců podařilo opravit, a především díky Karolu Bílkovi a jeho druhé manželce se stal vyhledávaným kulturním stánkem dalece přesahujícím hranice regionu. Karol Bílek se věnoval zpracování archivních fondů mnoha významných osobností, například Karla Václava Raise, Eduarda Štorcha, Jana Evangelisty Purkyně, Josefa Emlera a dalších. Především v posledních letech vydal mnoho historických prací týkajících se jeho rodného kraje. Karol Bílek byl v letech 1995–2011 předsedou Pekařovy společnosti Českého ráje, jejíž se stal čestným členem a později též čestným předsedou. V podání Karola Bílka není archivář pouhým státním úředníkem, ale veřejně a kulturně činnou osobou, popularizátorem historie a ochotným pomocníkem všech badatelů.
PhDr. Stanislav Biman (30. 10. 1938 Dvůr Králové)
V letech 1957–1962 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor historie-čeština. O dva roky později nastoupil na 20 let do tehdejšího Státního ústředního archivu v Praze. Ve své archivní, badatelské a publikační činnosti se zaměřoval především na německou okupační správu českých zemí v letech 1939–1945 a česko-německé vztahy ve 20. století. Aktivně se jako člen v letech 1992–2000 účastnil práce Česko-německé komise historiků a své dlouholeté badatelské zkušenosti zúročil i na poli diplomatickém v roli analytika Ministerstva zahraničních věcí se zaměřením na česko-německé vztahy, kde působil v letech 1991–2004. Mezi jeho stěžejní badatelské výstupy náleží především biografická příručka vydaná Státním oblastním archivem Litoměřice Kdo byl kdo v říšské župě Sudety 1938–1945, kde byl vedoucím autorského kolektivu tvořeného českými archiváři. Při rozsáhlém výzkumu byly vytěžovány archiválie z českých archivů a z německého Spolkového archivu v Berlíně. Stanislav Biman se svému celoživotnímu tématu věnuje i nadále.
2021
PhDr. Alena Šubrtová, CSc. (12. srpna 1935, Dvůr Králové nad Labem)
V roce 1958 absolvovala obor historie na Filozofické fakultě UK v Praze. Po krátkém působení v Ústavu etnografie a folkloristiky a současně v Čs. historické společnosti při ČSAV nastoupila v r. 1959 do Národního muzea v Praze a s touto institucí spojila své osudy až do odchodu do penze. Poté, co postupně prošla numismatickým oddělením, oddělením historické archeologie a nově vzniklým oddělením nových dějin, zakotvila v roce 1967 v Archivu Národního muzea, kde se začala věnovat pořádání osobních fondů a stala se přední odbornicí na tento typ archivního materiálu – během doby uvedla v život mnohé obecné teoretické zásady a zejména na základě pořádání jednotlivých značně různorodých fondů vymezila a upřesnila základní způsoby práce s těmito písemnostmi. Do roku 1997 zpracovala (některé ve spolupráci) na padesát inventářů osobních fondů významných osobností, mj. historika F. M. Bartoše, přírodovědce J. Barrandeho, prezidenta E. Beneše, demografa A. Boháče, politika A. Bráfa, historika umění V. Denksteina, novináře a politika A. Hajna, publicisty D. Hamšíka, historiků K. Kazbundy, F. Kutnara, J. Pekaře a K. Stloukala, politika F. L. Riegera (a členů jeho rodiny), historika V. V. Tomka a řady dalších; nezřídka se jednalo o fondy velice rozsáhlé, které vyžadovaly nemalé zkušenosti a tvůrčí přístup. Celkem dr. Šubrtová zpracovala takřka 2000 kartonů tohoto materiálu – což se pro archiváře pracující s jiným typem archiválií nemusí jevit jako rekordní množství, ale ti, kteří se na osobní fondy, mnohdy velice disparátní a obsahující nejrůznější ne vždy snadno identifikovatelné jednotliviny, zaměřují, jistě potvrdí, že se jedná o úctyhodné množství. Na inventarizaci osobních fondů přitom dr. Šubrtová pracovala ještě po svém odchodu do penze. Kromě toho se v Národním muzeu podílela na přípravě různých výstav a zejména trvalé historické expozice v Lobkovickém paláci a pracovala v nejrůznějších komisích (např. rehabilitační v roce 1990), za což byla po zásluze oceněna titulem vzorného pracovníka NM.
Současně se dr. Šubrtová již od počátků své profesní dráhy věnovala i odborné publikační činnosti – byla spoluautorkou knih Karolinum (Praha 1961, s A. Kubíčkem a svým tehdejším manželem J. Petráněm) a zejména známé knihy Homo faber. Pracovní motivy ve starých vyobrazeních (Praha 1967, s V. Husou a J. Petráněm), podílela se (mj. s J. Petráněm) na přípravě historických map do různých publikací (Přehled čs. dějin I., Praha 1958; Školní atlas čs. dějin, Praha 1959; Atlas čs. dějin, Praha 1965). V pozdější době se však zaměřila především na historickou demografii, kde patří k zakladatelské generaci tohoto oboru u nás, vycházející z jeho francouzských kořenů – s prací o kojenecké úmrtnosti absolvovala externí aspiranturu v Ústavu pro dějiny lékařství, dlouhodobě působila (po desetiletí jako jednatelka) v Čs. demografické společnosti, vyvíjela bohatou přednáškovou a publikační činnost, účastnila se i některých zahraničních demografických kongresů nebo stáží. Ještě před rokem 1990 jí proto bylo nabízeno působení na katedře demografie Přírodovědecké fakulty UK, které však vzhledem ke svému zásadnímu politickému přesvědčení odmítala přijmout. Kromě desítek odborných článků a studií, zpráv a recenzí vydala práce o významných demografech A. Boháčovi (Antonín Boháč – statistik a demograf. Život a dílo, Praha 1977) a F. Fajfrovi (František Fajfr – Život a dílo, Praha 1993, se Z. Pavlíkem), mezi její nejvýznamnější počiny však patří spoluautorství rozsáhlé knihy Základy demografie (Praha 1986, se Z. Pavlíkem a J. Rychtaříkovou) a autorství objevné práce Dějiny populačního myšlení v českých zemích (Praha 2006).
Pro úplnost je třeba zmínit také literární činnost dr. Šubrtové, kterou vyvíjí od 60. let 20. století a která kromě různých divadelních her pro rozhlas, medailonů historických osobností pro Lidové noviny nebo spolupráce s Rádiem Svobodná Evropa zahrnuje knihu Poslední noc. Z pamětí doktora Jeana de Carra (Praha 1987), další kniha, věnovaná tentokrát lékařům J. M. B. Sagarovi a J. Meličovi, vyšla v roce 2020 v nakladatelství Argo pod názvem Doktor chudých.
PhDr. Jiřina Psíková (17. května 1946, Praha)
Absolventka oboru historie – ruština a historie – archivnictví na FF UK v Praze, poté působila celý svůj profesní život jako archivářka v jižních Čechách – nejprve v letech 1970–1990 ve Státním, resp. Státním oblastním archivu v Třeboni, a to jako odborná archivářka, od roku 1983 byla instruktorkou pro okresní archivy jihočeského regionu. Právě do jednoho z okresních archivů zamířila v roce 1990 a až do roku 2006 byla ředitelkou SOkA Jindřichův Hradec, po další dva roky v něm pak působila jako archivářka. Během této doby se mj. zasloužila o rekonstrukci budovy archivu, v letech 2002–2008 byla členkou výboru ČAS a i v souvislosti s tím se výraznou měrou podílela na organizování Celostátní archivní konference v Jindřichově Hradci v roce 2003. V rámci archivní práce se zabývala pořádáním církevních fondů a archivů měst, metodikou práce okresních archivů a předarchivní péčí, v letech 1975–1990 byla členkou redakční rady sborníku Archivum Trebonense a od roku 1990 Jindřichohradeckého vlastivědného sborníku.
Sama se rovněž věnovala publikační činnosti v odborných periodikách a regionálním tisku, přičemž se zaměřovala na církevní dějiny, historickou demografii a regionální historii – mj. publikovala články Příspěvky k diplomatice vyšehradských listin 12. století (AT 73, 1973, s. 1–43), Nově nalezené listiny fondu Minorité Český Krumlov (JSH 47, 1978, s. 195–200) a Ještě k listinám fondu Minorité Český Krumlov (JSH 68, 1999, s. 309–312), Úmrtnost v milevské farnosti v letech 1750–1799 (Demografie 22, 1980, s. 111–115), On using the 1661–1839 Lists of Subjects of the Třeboň Dominion to study the age structure of the population (s K. Dudáčkem aj., HD 13, 1989, s. 59–124). V letech 1984–1990 pravidelně informovala na stránkách Jihočeského sborníku historického o činnosti okresních archivů Jihočeského kraje, jako členka autorského kolektivu se podílela na knize Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V. Jižní Čechy (Praha 1986), byla editorkou sborníků Archivy a zítřek. Sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech 22.-23. září 1999 v Jindřichově Hradci (Jindřichův Hradec 2000) a Archiváři ve XX. století. Sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech 18.-19. září 2001 v Jindřichově Hradci (Jindřichův Hradec 2002). V rámci regionu se věnovala dějinám Jindřichova Hradce a především Třeboně, k níž publikovala různé zejména popularizační studie (Třeboňský kulturní zpravodaj) a podílela se na řadě publikací (mj. Třeboň, Zmizelé Čechy, Praha 2009), a to i ve spolupráci s třeboňskými lázněmi (např. 130 let slatinných lázní v Třeboni, Třeboň 2013). Řadu aktivit vyvíjí dodnes v rámci Spolku přátel Třeboně, u jehož založení v roce 2001 stála a jehož je od té doby předsedkyní – a jehož zásluhou byl např. odhalen pomník Jakuba Krčína z Jelčan a Selčan na hrázi rybníka Svět.