Vážené kolegyně, vážení kolegové,
stejně tak, jako v minulosti si dovolím v rámci tradičního vystoupení ředitele odboru archivní správy a spisové služby ministerstva vnitra na valné hromadě České archivní společnosti přednést shrnutí uplynulého roku z pohledu řídícího orgánu a také samozřejmě přidat pár osobních glos.
Loňský rok byl v mnoha oblastech dynamický a přinesl řadu změn. Jednou z oblastí, která v loňském roce zaznamenala silný a citelný vývoj, byla oblast spisových služeb či předarchivní péče obecně. Podařilo se zejména ukotvit proces atestací eSSl, připravit novelu vyhlášky č. 259/2012 Sb. o podrobnostech výkonu spisové služby a radikálně přepsat Národní standard pro elektronické systémy spisových služeb. Nedokončeným restem je jen původně subtilní novela archivního zákona, které principem sněhové koule znásobila svůj objem a z pohledu zvenčí ve svém procesu téměř zamrzla. Snad ale na právě probíhající schůzi poslanecké sněmovny dojde k posunu a proběhne její druhé čtení.
Jako reakce na potřebu sledování a ovlivňování dalšího vývoje byla ustavena stálá pracovní skupina pro Národní standard pod vedením našeho odboru, ve které mají účast jak zástupci archivní obce, tak také atestačního střediska, výrobců spisových služeb a zástupci dalších odborných grémií spojených s e-governmentem.
Koncem loňského roku byly zahájeny práce na zcela novém archivním zákoně, zatím tedy především odbornou debatou v rámci úzkého okruhu kolem vedení sekce legislativy a státní správy. V tuto chvíli je však předčasné hovořit o nějakých konkrétních výstupech, ideových konceptech či přímo formulacích, stále se jedná jen o třídění myšlenek a hledání optimálního směru, rozsahu či zaměření nové archivní legislativy.
V rámci racionalizace řízení archivnictví byla stabilizována soustava poradních sborů při odboru archivní správy a byla rekodifikována a personálně obměněna Vědecká archivní rada, které se již sešla na třech zasedáních. Věřím, že nové složení vědecké archivní rady odpovídá svému názvu, a že je dostatečně vyvážené co do názorové pestrosti. Členství v radě je nově sedmileté a není vázáno na zaměstnanecký poměr ke konkrétnímu archivu. Zápisy z jednání jsou nyní veřejně k dispozici na webu ministerstva a odborná veřejnost se může snadno přesvědčit o čem se jedná, a tedy má možnost jednotlivé členy rady oslovit s případnými svými návrhy. Na posledním zasedání VAR se mj. podařilo dokončit definici Vize českého archivnictví, o které bude řeč v následujícím bodu jednání. Byl tak završen několikaletý proces hledání této vize a nyní je možné pokračovat v práci dál, směrem k subtilnějším a propracovanějším koncepčním dokumentům.
Jedním z nich, který byl častým tématem jednání, je připravovaný Národní plán digitalizace v českých archivech. Povahou se jedná o strategický materiál, který by měl směrem do budoucna usměrňovat činnost všech archivů v oblasti digitalizace analogových archiválií a v neposlední řadě řešit financování této vysoce aktuální činnosti. Jedná se spíše o soubor vzájemně provázaných textů, z nichž některé nutně mají proměnný charakter a budou pravidelně aktualizovány, jiné musí být stabilní a dlouhodobě platné. Materiál je ve fázi finálních úprav před prvním připomínkováním, které by mělo probíhat v několika kolech, přičemž okruh oponentů by se měl postupně navyšovat, až je nakonec dostane k dispozici celá archivní pospolitost. Snad zde jen zmíním jeho základní principy, a sice že se jedná o materiál v různé míře závazný pro všechny archivy v této zemi a že vychází z potřeby a zároveň předpokladu využít maximum toho, co bylo v minulosti digitalizováno. Nezačínáme na zelené louce, ale chceme naopak zúročit dvacetileté úsilí všech, kteří se na digitalizaci dosud podíleli. Nelze však zastírat, že cílem plánu je i do značné míry archivy umravnit v tom, jakým směrem dále pokračovat.
Otázka spolupráce mezi archivy je vůbec velmi citlivá a složitá. Současné nastavení řízení archivů je založeno především na dobré vůli a vzájemných ohledech, což jsou parametry ne vždy zcela adekvátní a často dokonce kontraproduktivní. Je nutné proto vynakládat velké úsilí už jen k tomu, aby např. státní archivy postupovaly v oblastech, které to vyžadují, co nejvíc koordinovaně a předvídatelně. Je proto potřebné neustále a všude připomínat, že v řadě oblastí jsou státní, ale i další archivy součástí veřejné správy, a musí tedy postupovat na celém území předvídatelně, srozumitelně a procesně stejně. Nalézt pak shodu napříč celým archivním spektrem vyžaduje úsilí násobně větší. Například přenášení působnosti mezi archivy, výkon předarchivní péče u původců s jednou identitou a regionální strukturou, ale např. i pojetí formy, obsahu i rozsahu rešerší, ceník či sazebník či míra otevřenosti vůči zájemcům o studium archiválií, to vše jsou věci, které je nutné koordinovat, usměrňovat a sbližovat. Usměrňování archivů by mělo ideálně probíhat konsensuálně, především přijetím a dodržováním základních principů archivnictví, avšak za současného použití zdravého rozumu, citu pro realitu i sociální inteligence. Není myslitelné mít pro každou situaci napsaná pravidla, jakkoli by si to někdo přál. K tomu bohužel připočtěme i smutný fakt, že elektronizace našich činností je bohužel velice háklivá na jakékoliv výjimky a odlišnosti, a proto je shoda všude tam, kde se počítá jen v jedničkách a nulách nutným východiskem všeho dalšího.
Poměrně těžké bylo uplynulé období pro publikační činnost archivů i našeho odboru. Inflace, a tedy zdražování ve spojitosti s úsporným režimem a redukcí personálního stavu si vyžádaly svou daň. Odbor archivní správy situaci vyhodnotil tak, že není schopen nadále vydávat časopisy dva, a rozhodl se proto soustředit pouze na jeden, a to na Archivní časopis. Sborník archivních prací byl proto po vzájemné dohodě předán Národnímu archivu, a doufám, že tím byl i zachráněn. Ani tímto krokem však komplikace nebyly eliminovány. Koncem loňského roku oznámilo ministerstvo, že hodlá sloučit Tiskárnu MV se Státní tiskárnou cenin, a přejít tak do režimu státního podniku. Výroba, tedy sazba, tisk a distribuce Archivního časopisu tím byla opět ohrožena, neboť veškerá tato činnost by do budoucna podléhala čistě komerčnímu provozu, aniž by archivní správa měla na to v rozpočtu dostatek finančních prostředků. Tiskárna ministerstva vnitra byla totiž financována z paušálního příspěvku z rozpočtu ministerstva a tím i zavázána Archivní časopis v obvyklém rozsahu realizovat. Archivní správa neměla na výši příspěvku žádný vliv, a popravdě ani neznala jeho výši. Zdá se však, že poslední kroky ministerstva vedou k tomu, že časopis bude přeci jen zachován, primárně převeden do virtuální podoby, a případné tištěné exempláře bude nutné zajistit dalším jednáním. Nedovedu si totiž představit přechod do plně elektronického formátu, a to nejen z prostých důvodů, že zajištění trvalého a bezpečného virtuálního prostoru je vždy nejisté a studium takových textů krajně nepohodlné. Nicméně jakékoliv další tištěné projekty odboru jsou v tuto chvíli nereálné. Musíme zapomenout na samostatné publikace, supplementa a další dosud obvyklé výstupy. Situace se mění i v jednotlivých archivech, tištěné produkce ubývá, a je pro nás všechny velkou výzvou se s touto novu situací naučit zacházet.
S nelichotivou situací veřejných rozpočtů souvisí i mnoho dalších obtíží se kterými se potýkáme, a obávám se, že ještě nějakou dobu potýkat budeme. Týká se to jak stavebních aktivit, tak také běžných investičních akcí i samotného provozu archivů. O snižování personálních stavů jsem se již zmínil. Neradostné na tom je, že se jedná o trvalé změny s dlouhodobým dopadem a trajektorie vývoje zůstává již několik let nezměněna. Prakticky se zastavila veškerá stavební činnost, stání archivy momentálně řeší jen drobnosti, které problémy s nedostatkem kvalitního zázemí pro archiválie nevyřeší. Zdá se, že aktuálně nastává čas na debatu o změně paradigmatu pojetí podoby optimální archivní budovy, a to včetně dopadu na podobu výběru archiválií, archivní péče, archivní sítě i archivní práce samotné. Dlouhodobá finanční udržitelnost českého archivnictví se stala palčivou otázkou, na kterou budeme muset poměrně rychle hledat jasnou odpověď.
V loňském roce se opět, poněkolikáté, začala řešit otázka postavení a podoby Archivu bezpečnostních složek, jelikož stávající kodifikované řešení v podobě splynutí ABS s Národním archivem začalo být některými aktéry zpochybňováno. Odbor archivní správy situaci monitoruje, komunikuje se zástupci obou institucí, nicméně není tím, který by měl udávat směr a intenzitu debaty. Na semináři v poslanecké sněmovně v lednu letošního roku jsem pak vyjádřil svůj názor na věc i na možná řešení domnělých i skutečných problémů, vyplývajících z nesystémového propojení politického ústavu s odborným archivem. Bohužel se jedná především o politickou záležitost, kterou mají primárně v rukách volení zástupci lidu, nikoliv odborníci.
Odbor archivní správy se též zapojil do diskusí ohledně řešení společných otázek a průniků na poli archivní a muzejní legislativy. Děkuji zde České archivní společnosti za iniciativu v diskusi s Asociací muzeí a galerií. Je to poprvé, co já pamatuji, že cítím oboustranný zájem společné problémy typu evidence archiválií v muzeí a muzeálií v archivech systémově a zodpovědně řešit. Vítám proto uspořádání konference na toto téma na podzim letošního roku v Plzni a věřím, že zamýšlená opatření bude reálné vložit již do připravovaného archivního zákona.
Ve výčtu deziderát našeho oboru nelze nezmínit oblast zahraničních styků. Jsem přesvědčen o tom, že české archivnictví je na vysoké úrovni a má co ostatním kolegům nabídnout. Zároveň potřebuje čerpat poznatky ze zahraničí, a to nejen v rámci příhraničního styku, ale též v rámci odborných skupin zemí Evropské unie, i mimo ni. I tato oblast je však kromě poměrně nízké personální základny významně ohrožena nedostatkem finančních prostředků. Rád bych toto téma přenesl na jednání Vědecké archivní rady, abychom společně našli způsob, jak za zhoršené finanční situace neizolovat české archivnictví od mezinárodního dění.
Rád bych zde uvedl několik možná drobných počinů, které však mají silný potenciál a mohou naši práci posunout či ulehčit. Je jím např. pokrok v dlouholetém úsilí zajištění platební brány pro státní archivy, tedy mít možnost pro badatele platit za služby archivu kartou, což ocení zejména naši zahraniční klienti. Podařilo se rovněž dokončit akvizici SW ARON, tedy převést jej ze SOA Hradec Králové na bedra Ministerstva vnitra, což by mělo zajistit jeho dlouhodobý rozvoj a využitelnost v rámci celé archivní sítě.
Uplynulé období nebylo jednoduché. Finanční úspory a personální redukce nepřinesly snížení objemu práce či rozsahu agend, spíše naopak. K tomu je třeba připočíst povinné a byrokraticky náročné řešení nepravděpodobných situací a vytváření s tím spojených neproduktivních zaměstnanců, které je ovšem třeba živit ze stávajících finančních prostředků. Mám na mysli různé auditory, prošetřovatele, whistleblowery, bezpečáky, ochránce GDPR a naposledy manažery kybernetické bezpečnosti. To všechno odebírá z balíku omezených prostředků stále významnější podíl. Nemyslím si, že je možné se této byrokracie jednoduše zbavit, lze ji však snad řešit přenesením na jiný společný subjekt, a tomu bychom se měli intenzivně věnovat.
Stávající období nebylo jednoduché a přes dílčí vylepšení v některých oblastech nám přetrvává mnoho problémů, které na svá řešení čekají. Jakkoliv to nemusí být zcela zjevné, řada komplikovaných problémů se dala do pohybu a doufejme, že brzy najdou uspokojivé řešení. Musím však zde rovněž připomenout, že pro jakýkoliv posun je nutná znalost jednotlivých poznatků z praxe, a tedy zapojení i vás, archivářů do společné debaty. Snažím se hledat nové tváře, méně přetížené kolegy, a také reprezentanty různých směrů a názorů, tedy rozhodně nejen zapálené progresivisty, fanoušky IT a virtuální archiváře. Budu proto vděčný, pokud se o svůj podíl na archivní budoucnosti přihlásíte i vy, které jsem zatím neobjevil či na ně nedohlédl. Moc to potřebujeme všichni.
Děkuji za pozornost.
Daniel Doležal
