Reakce Michaely Zemánkové

Dle mého názoru Dan Doležal skvěle vystihl problémy, se kterými se náš obor potýká a ukázal, co je třeba do budoucna řešit. Na druhou stranu se v textu celkem pochopitelně nejvíce odráží jeho subjektivní pohled vycházející z osobních zkušeností s přijímáním a nastavováním nových procesů v rámci Státního oblastního archivu v Praze. Ráda bych přispěla svou zkušeností v oblasti evidence, zpracování a zpřístupňování archiválií, které se v rámci Moravského zemského archivu v Brně věnuji.
Postavit kvalitní, funkční a nárokům investora odpovídající dům dá práci. A stejná práce čeká i nás, pokud chceme, aby náš obor veřejnost považovala za přínosný a do budoucna udržitelný. I my potřebujeme své architekty, projektanty, stavbyvedoucí a dělníky. Navíc samozřejmě všichni víme, jak moc důležité je vyhovět požadavkům a nárokům investora. A pokud je v našem případě investorem stát, potažmo veřejnost, musíme si jako první klást otázku, co od nás stát a veřejnost očekává. Nejsem si jistá, že doba protkaná elektronizací a digitalizací, doba, jejíž nedílnou součástí je funkční on-line prostředí, připouští otázku: proč nám berete naše tradice?
Pracuji v archivu 25 let a jsem vděčná za to, že jsem si mohla v klidu a tichosti uspořádat řadu archivů měst a obcí, že se mě významně nedotýkala spisová služba, že jsem si mohla publikovat a přednášet. Když se mi na stůl dostala nová základní pravidla (2013), taky jsem si musela dodat hodně odvahy k tomu, abych si je přečetla. Ale udělala jsem to a postupně začala chápat, že ačkoliv se v praktickém procesu zpracování archiválií v tomto okamžiku nic moc nemění, dostáváme obrovskou možnost připravit pro budoucí generace pevný základ pro další vývoj naší profese nejen v oblasti zpracování archiválií, ale i v oblasti jejich zpřístupňování, zveřejňování a také v oblasti sdílení dat.
Myslím si, že v době, která na nás klade obrovské nároky na vstřebávání nových informací a na zvýšenou zručnost v oblasti IT, už žijeme poměrně dlouho a mohli bychom pochopit, že cesta zpátky neexistuje. A záleží jen na nás, jak dlouho zůstaneme nakročeni a jak dlouho se tudíž budeme cítit nekomfortně. A cítí se tak ve finále všichni, ať už se jedná o tábor tradicionalistů, nebo těch, které někteří označují za mesiáše. Přiznám se, že mnohem raději než stálé nářky nad tím, jak spousta věcí nefunguje, zvlášť když většinou jde o subjektivní dojmy z vlastních pracovišť, bych si četla konstruktivní návrhy na řešení a možná východiska. Zvláště, když nám nikdo z vnějšku v oblasti zpracování archiválií vlastně nic nevnucuje a nastavování pravidel a metod práce je zcela na nás archivářích.
Se základními pravidly pracuji běžně již roky. Ačkoliv pravidla ukazují také cestu k maximalistickému popisu archiválií, nabízí i možnost ustoupit od tvorby ideálních popisů, a především s ohledem na množství zpracovávaného materiálu využívat jiné postupy, jako je např. tvorba složek obsahující jednotliviny nebo tvorba manipulačních seznamů. V software ELZA pracuji od roku 2018 a stejně jako mí kolegové pravidelně odevzdávám hotové přepisy archivních pomůcek, nebo nové pomůcky odpovídající platným základním pravidlům. Netvrdím, že vývoj aplikace ELZA především v souvislosti s implementací CAM, nepřináší technické i metodologické problémy. Každý problém se snažíme řešit, ať už interně (metodologicky), nebo ve spolupráci s vývojáři (technicky). Není to snadná cesta, ale prioritou je podle mě hledat řešení a o to se snažíme.
V současné době před námi stojí implementace CAM a nastavení práce s entitami. Všichni v MZA, kteří se věnují zpracování archiválií a aktuálně stěžejnímu cíli, kterým je převod starších archivních pomůcek do software ELZA, pracují s entitami již od roku 2018 a znají základní principy jejich tvorby. Nová metodika CAM pro nás znamená revizi všech námi vytvořených entit, odstranění duplicitních entit a nový proces jejich schválení. Již od začátku práce s novými základními pravidly, a zvláště pak v souvislosti s vývojem CAM, jsme věděli, že s entitami nás bude čekat velká práce, proto jsme se snažili vytvářet jen ty nejnutnější a podle základních pravidel. Osobně to beru jako nutnou komplikaci, kterou budeme muset vstřebat a překlenout. Naštěstí námi vytvořená hesla vesměs odpovídají metodice CAM a liší se pouze v nástavbě, která původně nebyla definována základními pravidly. Metodika CAM se dle mého názoru nedá naučit, ale dá se s její pomocí vytvořit jakékoliv heslo. Teď je na archivářích, aby nalezli správnou míru mezi hloubkou popisu při vytváření entit a reálnými možnostmi jejich tvorby. Důležité je najít efektivní cestu k tvorbě archivních popisů, popisů původců a přístupových bodů, která musí vycházet z naší aktuální situace.
Nemálo mých zkušeností ukazuje, že více než nějaká rámcová pravidla a metodiky archivářům práci znesnadňuje jejich vlastní neochota studovat, vyvíjet se, spolupracovat napříč archivy, otevírat se veřejnosti, stejně jako chybějící manažerské schopnosti, bazírování na detailech a kladení si překážek, které by veřejnost mohla vnímat jako nesmyslné. Ale v žádném případě nechci generalizovat. Díky sdíleným datům a otevřenosti systémů vidím jen v MZA v Brně neskutečný posun oproti roku 2018, kdy jsme začali intenzivně využívat základní pravidla a software ELZA s jasným cílem, kterým je zpřístupnění našich archiválií široké badatelské veřejnosti.
Sama ale cítím, že s metodikou CAM se již pohybujeme na hraně udržitelnosti plynulého procesu tvorby původců a přístupových bodů. Práce pro mě ztratí smysl v tom okamžiku, kdy budu nucena v době nastavování procesů a jejich integrace do archivních činností vytvářet Otesánky, jak o nich píše Karel Řeháček. Naprosto souhlasím s reakcí Lukáše Čoupka, který napsal: Mnohem lepší taktikou je přísně dohlížet na „obrův“ jídelníček a dopřát mu jen přiměřené množství zdravé stravy. Zkrotí-li archivář svou vlastní touhu po oné již zmiňované přehnané dokonalosti a popis archiválií omezí jen na nezbytné minimum (Základní pravidla to umožňují), je schopen pořádat vcelku rychle a v přiměřeném (pro badatele většinou zcela dostatečném) standardu kvality. Archivní popis i popisy původců jsou dynamické procesy, které je nyní nutné nastavit a v budoucnu rozvíjet.
S odkazem na analogii se stavbou domu, kterou jsem použila v úvodu příspěvku, si myslím, že pokud budou jednotlivé profese (architekti, projektanti, stavbyvedoucí a dělníci) fungovat nezávisle na sobě, bez vzájemného propojení a kooperace, nemůže nikdo cítit uspokojení a pořád se budeme ptát na smysl toho, co děláme. A nakonec se budeme divit, jak moc jsou základy našeho domu vratké.