Reakce Karla Řeháčka

Ministerstvo a archivy – jdeme po nové cestě?

Jsem nečlenem České archivní společnosti, přesto s touhou měnit v našem oboru mnohé. Projev Dana Doležala ke změnám vyzývá, ostatně výrazně proreformní bylo již jeho Sedm bran pekelných z počátku tohoto roku a slovo „změna“ se skloňovalo prakticky ve všech pádech i na včerejší první poradě ředitelů státních archivů pod jeho vedením. O stavu archivnictví jako celku byly v minulých měsících vedeny rozsáhlé diskuse a já již necítím potřebu se k tomuto tématu aktuálně vyjadřovat. Na Doležalově projevu z valné hromady České archivní společnosti mne zaujaly tři základní úkoly „jeho“ ministerského odboru a k prvním dvěma mám několik poznámek, které ovšem s reformními snahami v rámci celého oboru úzce korespondují.
První z nich Doležal deklaroval jako úkol servisní. Ministerstvo vnitra, jehož součástí odbor archivní správy a spisové služby je, má skutečně podle § 44 písm. d) zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (dále „zákon“) řídit odbornou činnost státních archivů, ukládat jim odborné archivní úkoly a metodicky usměrňovat odborné činnosti ostatních archivů. K tomu všemu má k dispozici celou škálu prostředků, ovšem pouze nemoudrý ředitel odboru, a já za takového Dana Doležala určitě nepovažuji, by jich ve vztahu k archivům jakéhokoliv typu chtěl zneužívat absolutisticky. Nic pozitivního by mu to totiž ve střednědobé či dlouhodobé perspektivě nepřineslo. Jsem rád, že si je toho vědom a že ve svém projevu klade takový důraz na diskusi. Jen na jejím základě by se měly veškeré unifikační procesy utvářet, pochopitelně s tím, že konečné slovo bude mít ten, kdo nařízení a metodiky podepisuje či schvaluje, tedy ředitel Doležal. Je to jeho právo i odpovědnost a nezbývá než mu popřát, aby se obklopil poradními týmy různě smýšlejících a odborně zdatných kolegyň a kolegů, jejichž názory mu umožní činit co nejkvalifikovanější rozhodnutí.
Ono „skutečné řízení“ archivnictví, které Doležal pokládá za druhý hlavní úkol jím vedeného odboru, je totiž s tím prvním téměř integrálně propojeno. Pokud nebude ministerstvo fungovat jako kvalitní servisní tým, může sice archivnictví řídit s poukazem na zmíněný § 44, tentokrát písm. a) zákona i nadále jako doposud, výsledky však nejspíš nebudou příliš odlišné. Bude totiž postrádat tolik potřebnou skutečnou autoritu a nahrazovat ji legislativní či jinou brachiální silou, což ale kupř. vzhledem ke státním archivům (o nestátních archivech není ani třeba hovořit) nemusí dopadnout nejlépe. Nerad bych, aby si mnou řízený archiv vysloužil nezaslouženou pověst rebela, ale v této souvislosti bych v zájmu budování dlouhodobě dobrých vztahů doporučoval především důsledné dořešení vztahu ministerstva vůči státním archivům jakožto poměrně svébytným správním a služebním úřadům. Ušetříme tím do budoucna mnoho drahocenného času, který budeme moci věnovat skutečně tomu potřebnému, o čem píše a hovoří Dan Doležal. Pevně věřím, že i v tomto případě počítá ředitel Doležal s kvalifikovanou a otevřenou diskusí všech zainteresovaných subjektů. I zde mu (a celému oboru) přeji, aby jim pozorně naslouchal a vnímal co nejširší spektrum názorů.
Je pravda, že archivní obec vkládá do jeho osoby značné naděje na změnu. I jako ředitel „jednoho dosti málo významného oboru ministerstva“ tyto ambice naplnit může, po odborné, osobnostní i organizační stránce k tomu má veškeré předpoklady. Určitě však bude potřebovat pomoc těch, kteří měnit rovněž chtějí a především umějí. A dost možná i nečlenů České archivní společnosti.

Karel Řeháček