Reakce Petra Kopičky

Archivy jsou paměťové instituce, jak se lze dočíst kupř. v Základních pravidlech pro zpracování archiválií (dále jen ZP) v aktuálním třetím vydání (verzi 3.0), jinak zařízeními, která slouží k ukládání archiválií a péči o ně – dle zákona o archivnictví č. 499/2004 Sb. Nejsou tedy primárně a hlavně úřady státní správy, jež kromě jiného pečují o uložené archiválie. Reálně ale jsou, čím dál tím víc. Proto si jen stěží mohou stavět před sebe nějaké smysluplné vize. Úřady to zásadně nepotřebují, leda s ohledem na „zdokonalování“ vlastních výkonů, zmnožování a zpodrobňování agend, čili byrokracie. Zaklínadlem je dnes digitalizace státní správy, mantra politiků … Vize by mohly a měly mít archivy jakožto paměťové instituce, jejichž úřední činnosti by byly vskutku odvozovány jen z jejich primární funkce, nikoli naopak.
Myslím, že by si všechny státní archivy (národní, zemské, oblastní) zasluhovaly punc vědecko-výzkumných institucí, který by je pozvedl na vyšší úroveň, totiž na dobře zajištěná a podporovaná místa výzkumu, vzdělávání a osvěty, otevřená více veřejnosti, kooperující bez zábran a překážek s muzei, knihovnami, galeriemi, univerzitami a různými akademickými a vědecko-technickými ústavy. Lidský potenciál v archivech je dosud obrovský.
Aktuálním palčivým problémem jsou ovšem výše zmíněná ZP a z nich vycházející speciální metodiky.
V archivech jsou většinou vysokoškolsky vzdělaní pracovníci (myslím nyní hlavně v těch odděleních a odborech, v nichž se stále ještě pracuje s archiváliemi), totiž absolventi archivnictví a pomocných věd historických, historie, filozofie, jazyků a jiných humanitních, resp. společensko-vědních oborů. Řada z nich má bohaté praktické zkušenosti, stále se vzdělává a profesně zdokonaluje, včetně vynikajících archivářek a archivářů bez diplomů. Těm se dnes předepisuje do nekonečna a do nejmenších detailů, kterak mají dnes rozumět typům a druhům archiválií, co kam ukládat na předem určená místa, jakými způsoby co popisovat a značit. Proč? Cui bono? Podíváme-li se na sebezdůvodnění nových ZP (v třetím vydání o rozsahu bezmála 300 stran) v jejich preambuli, přinejmenším se podivíme:
„Toto vydání ZP vychází ze zkušeností s implementací prvního a druhého vydání ZP (2013 a 2015) do archivní praxe, která mimo jiné poukázala na význam sdílených a kooperativně vytvářených archivních autoritních záznamů v rámci sítě českých archivů a vybraných kulturně vědeckých institucí, které mají ve své péči archiválie. Cílem tohoto popisu je zrychlení, zjednodušení a zpřesnění jmenovaných procesů v oblasti popisu entit. ZP původně počítala s nasazením projektu Interoperabilita v paměťových institucích (INTERPI), potřeby archivní komunity si však vyžádaly specifické řešení. Dále ZP reflektují proces vydávání metodických pokynů pro zpracování jednotlivých typů archivních souborů.“
To se však míjí účinkem, bezpochyby na pracovištích se složitými „historickými“ celky od středověku do poloviny 20. století – zejména nepřebernými rodovými a rodinnými archivy, fondy velkostatků a ústředních správ jejich majitelů, diecézními, kapitulními a klášterními archivy, rovněž bohatě dochovanými archivy královských, horních, věnných i poddanských měst, samozřejmě vedle rozsáhlých zeměpanských, stavovských a ryze státních fondů a sbírek.
Pravým důvodem je povýtce strukturální a popisné sjednocení pomůcek či obecněji evidencí k archivním souborům bez rozlišení napříč věky, s perspektivou ideálního sdílení „všeho všemi“. Takový cíl není ovšem ani plně dosažitelný, ani žádoucí.
Naše pohledy se mohou v lecčem různit, podle toho, co je nám blízké, s čím pracujeme, co známe a umíme. Podstatný je ale průnik našeho myšlení o smyslu a účelu naší práce. Ohromující možnosti informačních technologií a stále sofistikovanějších softwarů nás zajisté stimulují a nutí k nebývalé pracovní efektivitě, leč i k obezřetnosti. Jsou skvělým nástrojem, nikoli však cílem. Zjevně jim však podléhají pozitivisté, opřeni nově o ontologii informatiky. Archivní obec dělí příkop mezi nimi a ostatními, již tak či onak vnímají rozmanitosti dávných i nedávných písemných a dalších příbuzných dokumentů a kladou důraz na adekvátní zpracování, jak si materiál žádá, čili na tvorbu archivních pomůcek. Jednoznačně u výše dotčených složitých „historických“ fondů a sbírek. Moderní a nejnovější archivní soubory, ať analogové či elektronické, nedokážu v daném ohledu kvalifikovaně posoudit, nepracuji s nimi. Nicméně je evidentní, že pomůcky zhotovené na základě nových ZP nejsou většinou výrazně kvalitnější a přínosnější než ty předchozí dobré na bázi starých ZP.
Východiskem z dané rozpolcenosti mohou být jen skutečně základní pravidla, předepisující nezbytné „univerzální“ minimum (srozumitelnou češtinou), z nichž budou vycházet podrobné metodiky šité na míru tomu kterému typu archivního souboru.
Tvůrci a stoupenci nových ZP a metodik občas namítají, že pokrok nelze zastavit, že žijeme v 21. století, v dynamickém digitálním věku, atp. Leč paradigmatické změny zatím vždy zahajovaly převratné, všeobecně přijímané vědecké teorie, nikoli technologické nástroje a jejich inženýři. IT mohou naši práci úžasně zrychlovat a usnadňovat, její výsledky zpřístupňovat, podobně jako kdysi knihtisk, užívají-li se racionálně, samy o sobě však nejsou s to cokoli komplexně poznávat a chápat, resp. čemukoli rozumět.
V této souvislosti si dovolím ocitovat jedno pozoruhodné přiznání v nám na hony vzdálené kosmologii a astrofyzice (vědách par excellence), myšlenkově neobyčejně inspirativní:
„Princip neurčitosti hluboce ovlivnil náš pohled na svět. Jeho objev předznamenal konec Laplaceova snu o teorii vědy – o modelu plně předurčeného vesmíru: nelze předpovídat budoucí události, nelze-li ani hodnoty výchozích veličin poznat s dokonalou přesností.“ Stephen W. Hawking, Stručná historie času. Od velkého třesku k černým dírám, Praha 2021 (3. vyd.), s. 69.

Mgr. Petr Kopička
SOA v Litoměřicích