Reakce Karla Řeháčka (2.)
O chiméře jednotného archivnictví a jeho současném stavu
Ve své první obecné reakci na Doležalovy Aktuální problémy českého archivnictví (viz můj text O bolestivém archivním rozkroku aneb chvála dobrých kompromisů) jsem slíbil, že se k některým Danem nastíněným problémům vrátím později. Jeho analýzou se jako červená linka vine absence jednotnosti, ve vizích a směřování oboru, v součinnosti archivů a jejich chybějícím „usměrňování“, ve výběru a zpracování archiválií včetně vnitřních skartací, v přístupu k původcům a kontrolám výkonu spisové služby včetně sankcí za zjištěné nedostatky, ve směru k badatelům, žadatelům či veřejnosti. „Co státní archiv, to solitér, a to takřka ve všech oblastech,“ píše Doležal. Ano, s tím souhlasím a už ve své zmiňované první reakci jsem za směřování celého oboru jedním směrem plédoval.
Jenže (a to opět opakuji) problém spočívá v tom, jaký směrem to bude a kdo ho bude určovat. Za pár let oslavíme už sedm desetiletí „jednotného“ archivnictví, rok 1954 jako důležitý mezník jeho vývoje zpochybňuje málokdo a po právu ho tak reflektuje i přípravný výbor nejnovějšího projektu mapujícího dějiny československého (českého) archivnictví. Já však to důležité adjektivum záměrně zrelativizuji uvozovkami, protože skutečná jednotnost československého archivnictví nemohla nastat oktrojem vládního nařízení, ale opravdovou ochotou archivů a archivářů jednotné archivnictví vytvářet. Navenek a zdánlivě i uvnitř archivnictví jednotné samozřejmě bylo, vždyť se budovala jeho jednotná síť, k jednotnosti směřovala evidence archiválií (JAF) i jejich zpracování (jednotná základní pravidla), vize vypadaly dobře a nejspíš se na první pohled i uspokojivě naplňovaly. Ve skutečnosti však bylo „jednotné“ archivnictví stejnou chimérou jako většina dalších potěmkinovských vesnic oné budovatelské doby: měly jen tu správně nalíčenou fasádu, na zadních dvorcích však bylo mnohé jinak.
Důsledky „jednotného“ archivnictví vidíme dnes i na tom, co pregnantně dokládá Doležal, tedy na faktické nejednotě ve všem, co archivy dělají. Protože sotitérství plynoucí z historického vývoje každé jednotlivé archivní instituce prostě nařízením o „jednotnosti“ potlačit nešlo. Je to zase až tak překvapivé? Spíš je zarážející skutečnost, že nám to vadí právě nyní, po těch dlouhých desetiletích. Že to začínáme intenzivně vnímat až tehdy, kdy se vlastně poprvé po archivech a archivářích „jednotnost“ začíná vyžadovat i fakticky, nikoliv pouze formálně a proklamativně. Že to začíná být problémem až ve chvíli, kdy je každá „nejednotnost“, tedy jakýkoliv odklon od proklamativní „jednotnosti“, veřejně vidět.
Že v tom hrají hlavní úlohu moderní technika a otevřené informační systémy, není třeba dlouze polemizovat. Aplikace „starých“ základních pravidel byla zejména ve strojopisných či později wordovských archivních pomůckách vcelku snadná: bez ohledu na „jednotná“ pravidla mohl být bezmezným solitérem každý, vždyť srovnejme inventáře a katalogy různých archivních institucí té proklamativně „jednotné“ archivní éry. Ale protože ležely jen v registraturách badatelen a vyhledávat archiválie se podle nich jakžtakž dalo, trápilo to možná jen pár skalních archivních nadšenců a teoretiků. S nástupem éry otevřených archivů je ale všechno jinak: informační systémy jsou veřejné a hlavně stále více propojené, takže každá „nejednotnost“ náhle bije do očí a solitérství prakticky ze dne na den odzvonilo.
A znovu se ptám: proč nám to v systému dosavadního „jednotného“ archivnictví najednou tak vadí? Že by proto, že nám někdo jiný určuje, jak má ta „jednotnost“ vypadat? Že se s ní nemůžeme ztotožnit, protože už nedává prostor naší solitérské invenci, s níž jsme i v době „jednotného“ archivnictví zcela samozřejmě počítali? Že si kdejaký samozvaný cenzor osobuje právo na její kritiku a „usměrnění“ v rámci „jednotných“ pravidel, protože je na ni v propojených informačních systémech najednou nějak moc vidět? Nebo že by to bylo tím, že autorem „jednotných“ pravidel a cenzorem je někdo jiný než ten konkrétní invenční solitér, kterému je „jednota“ opět tak nějak oktrojována?
Vážení archivní přátelé, jednotné archivnictví přes všechny proklamace chimérou bylo a je. Nové metodiky evidence archiválií a jejich zpracování, propojené a otevřené informační systémy či globální databáze entit, to je první skutečný test jeho „jednoty“. Tohle bychom si měli uvědomit především, pokud chceme o sjednocování čehokoliv v našem oboru byť jen teoreticky uvažovat. Protože můžeme mít i nadále buď množství archivních solitérů, jako je tomu doposud, nebo po sedmdesáti letech (konečně?) jednotné archivnictví, ale se vším (pochopitelně i tím negativním), co je s jakýmkoliv (dobrovolným i nedobrovolným) glajchšaltem spojené. Tertium non datur.
Máme na to?
Karel Řeháček
____________________________________________________________________________________
Reakce Karla Řeháčka /2./ (ke stažení)
____________________________________________________________________________________