Reakce Karla Řeháčka
O bolestivém archivním rozkroku aneb chvála dobrých kompromisů
Když jsem před několika dny obdržel k přečtení Doležalovu aktuální výzvu, pomyslel jsem si něco o novoročních předsevzetích. Anebo o novoročních deziluzích, protože podobná situace nastala krátce po Novém roce i loni a vyústila rovněž v polemiku na stránkách Archivního časopisu. Tenkrát jsem ji, frustrovaný tehdejším stavem archivnictví, inicoval já, přidala se Míša Zemánková a nakonec i Dan Doležal. Vnitřní osobní přetlak tím byl vyrovnán, polemika utichla a každodenní starosti frustraci přehlušily. Po roce tedy jako první hodil kámen do vody Dan a já se opět nechal lapit. Možná budu dokonce prvním reagujícím a jsem docela zvědavý na to, jaké vlny na českém archivním rybníku ten Danův hozený kámen vytvoří. Loni jsem se na polemiku těšil, letos už poučeně žádné extrémní diskusní tsunami nečekám. Ale přesto píšu, už pro své svědomí, máš pravdu, Dane.
První Doležalova brána nás přivádí do světa vizí. Před Vánoci jsem západočeským archivářům přál, aby v roce 2022 neztráceli iluze, protože bez nich se nedá snít. Já vím, Träume sind Schäume, jak říkají Němci, ale bez snů a jejich naplňování by byl život mnohem hůře snesitelný. Tak je to i s obory lidské činnosti, tedy také s archivnictvím. Pokud chybí vize, není možné snít a těžko se jde dopředu, protože se neví, k čemu se konkrétně směřuje. Ale co tou Doležalovou vizí vlastně má být? Jistě, české archivnictví stále minimálně jednou nohou stojí v polovině 20. století, ale podle mého konzervativního názoru stojí na vcelku slušném fundamentu. Je třeba ho za každou cenu demontovat? Ta druhá noha naopak zcela správně směřuje do budoucnosti. Jenže jak byl zpočátku onen rozkrok jen nepatrný, postupně se začal zvětšovat a nyní se nacházíme ve fázi, kdy vzdálenost mezi oběma nohama už docela bolí…a mnozí asi tuší, kde bolí nejvíce. Nevím, jaký je věkový průměr českých archivářů, ale dědictví (byť zprostředkované) poloviny minulého století si nese nemalá část z nás. A minimálně ta stejná část je už léta, a poslední dobou skutečně důkladně, konfrontována s něčím, na co prostě nebyla, není a snad ani nemůže být připravena. I proto je střet s realitou nepříjemný, pro řadu z nás i pro tu realitu samotnou. Vím, veřejnost si jako plátce daní činí nárok mít názory na všechno, ale buďme v tomto směru opatrní: chirurg je rovněž placený z prostředků nás všech a nejspíš by nebyl nadšený z našich laických rad. A měl by pravdu, to přece všichni víme. Nám, myslím, úplně stačí střet s naší interní realitou, s hledáním sebe samých uvnitř oboru, s vizemi jednotlivých skupin archivářů. To je věc, která nás stojí spoustu sil, a výsledkem je v nejlepším případě onen Doležalův „dobrý kompromis“. Tohle spojení je samo o sobě úsměvné, už z podstaty definice kompromisu jako něčeho, co původně nechtěl nikdo a s čím logicky ani nikdo nemůže být spokojený. Ale budiž, dělejme alespoň dobré kompromisy, i to by byl úspěch. Aktuálně tomu tak podle mého soudu není.
Druhá Doležalova brána je usměrňující, unifikující. Všichni v archivu by měli táhnout jedním směrem a pro archivnictví jako celek to platí bezesporu také. Ale to jsme zpět u těch vizí: jakým směrem a kdo ho bude určovat? Asi by tím arbitrem mělo být ministerstvo, ovšem všichni dobře víme, jak nesnadno se provádí politika cukru a biče, když není k dispozici ani cukr, ani bič. Nebo že by tím arbitrem byl jakýsi „archeopág“ podle vzoru athénského areopágu, jakási archivní rada starších? A kdo z nás má právo prohlásit se za archonta, archivního aristokrata s nadáním arbitra? Každý z nás má nějakou svoji minulost, je spjatý s konkrétní institucí a její historií a právě ta „historická hlediska“ jsou nejčastějším důvodem Doležalem zmiňované anarchie. Anebo se podvolme direktoriu a čekejme, až se objeví Napoleon nebo jiný mesiáš, ještě větší solitér než my všichni ostatní.
Třetí Doležalovou branou je brána zahlcení. V tom má nesporně pravdu a i tahle oblast souvisí se stále větším a bolestivějším „rozkrokem“ současného (nejen) archivnictví, ale celého byrokratického molochu. Mám rád Danovo učení o trojím archivním lidu a s předarchivní, archivní a postarchivní fází naší práce své studenty už nějakou dobu seznamuji. Jenže je těch činností, bohužel stále více časově i mentálně náročnějších, opravdu mnoho, ubírají energii a chuť dělat něco „pořádného“. Hodně z nich skutečně souvisí s digitalizací, mantrou současnosti, pod níž si vlastně každý představuje něco jiného. Byla, je a bude politikem, svatým grálem, posvátnou krávou, lékem na všechny neduhy společnosti, na zlepšení funkce státu a zlevnění jeho provozu. Je tomu tak skutečně? Nesporně není, ale hezky se to slibuje a ještě lépe poslouchá. Jen pro nás, archiváře, zrovna z těchto vizí nikdy nic dobrého nevyplynulo, jen spousta další práce, bohužel dopředu málo promyšlené. Samotná digitalizace agend státu je jistě příjemná, občan nemusí na úřad, úředník se nesetká s občanem, dokumenty putují „kliknutím“, ale co s nimi bude dál, to si, milí archiváři, vyřešte tak nějak sami, to už přece přesahuje volební období. A co po nás zbyde? Koho to zajímá, vážení přátelé?
S nárůstem problematických a časově stále náročnějších agend nepřímo úměrně klesá počet archivářů a dalších zaměstnanců archivů. Čtvrtá Doležalova brána, brána nedostatečnosti, je toho dokladem. Dan jako zkušený archivní manažer popisuje všechna administrativní zákoutí dopodrobna a přesně, takže zrovna k této části není moc co dodat. Zákony by měly být pro lidi a archivář je prostě jenom archivář, takže zákony zrovna tak úplně ideální pro archiváře nejspíš nejsou. Každá norma navíc jejich práci zatěžuje a ztěžuje, ale stejně tak určitě „nadplákají“, jak se hezky říká kolem Slavkova, i různé další profese. S tímhle toho asi moc nenaděláme.
Pátá Doležalova brána nás přivádí in medias res, tedy opět k vlastnímu archivnictví. Na „okrese“ jsem sice nikdy nepůsobil, „okresním“ kolegům ale archivní práci závidím. Pořád mají alespoň možnost setkávat se u původců s archiváliemi, třeba zastrčenými za trámy na půdách a náhodně nalezenými. Já osobně mám v posledních letech pocit, že výběr archiválií je vlastně činností poměrně nahodilou a že je téměř jedno, co z „produkce“ mých velkých novodobých původců pro budoucnost uchovám. Všechno je tak nějak podobně „kvalitní“. Ale možná je to současnou postmoderní dobou, která přeje bezobsažnosti, nicotnosti a ptydepe. Dlouho jsem byl přesvědčený o tom, že výběr archiválií je navýsost odbornou prací, vlastně kariérním vrcholem každého archiváře. A snad jsem to měl možnost i zažít na vlastní kůži, kdy jsem třeba v plzeňské univerzitní spisovně ještě „skutečné“ archiválie nacházel i vybíral. Kam se asi dneska tyhle významné dokumenty poděly? Je možné, že je postmoderna zlikvidovala zcela? Nebo snad původci mají ještě nějaké utajené spisovny a jednoho dne prožijeme obrovskou euforickou heuréku? Nevím a není mi z toho zrovna nejlíp. Co po nás zbyde?
Šestou Doležalovou branou vstoupíme do tajemného světa IT. V této oblasti je progres archivnictví vidět snad úplně nejvíc, stejně jako na dalších technologiích a zázemí archivářů a ostatních zaměstnanců. A to říká ten, který sedí ve sto let staré soudní věznici, kterou měli mnozí účastníci plzeňské archivní konference možnost na vlastní oči vidět. I tady u nás je technologický pokrok patrný. V oblasti IT máme navíc štěstí i na projekty, které nám umožňují její nákupy a stálé vylepšování. Tedy štěstí…především spousta práce a úsilí je za těmito projekty a jejich precizní přípravou, ovšem štěstí přece přeje připraveným, ne? Faktem je, že profesionální obsluha IT je v archivnictví spíše ojedinělá a archivy stejně jako kdysi těží z toho, že IT specialisté v nich, možná z nostalgie nebo ze zvyku, stále zůstávají. Ale nejsou výjimkou, i řada dalších kolegyň a kolegů, špičkových odborníků, snadno uplatnitelných jinde, pořád ještě „drží“. Z lásky k oboru, protože archivnictví je přes všechny aktuální neduhy kvůli jeho specifickým benefitům pro mnohé pořád ještě stále dobrou pracovní adresou.
Ano, poslední, sedmá Doležalova brána, to nejlepší nakonec, vyvolala můj loňský novoroční přetlak a cítím ho i teď. Byť se jedná o nejkratší bod Danova zamyšlení (možná i proto, že už delší dobu tak úplně aktivním archivářem není), jde o potíž, z mého pohledu, nejbolestivější. Z jednoduchého důvodu: všech předchozích šest Doležalem popsaných problémů bylo více či méně do nitra našeho oboru importováno zvenčí, nezřídka jako deus ex machina, bez naší aktivnější možnosti je významněji ovlivnit, byť jsme si mnohdy naivně mysleli, že to dokážeme. Obvykle tomu tak nebylo. Nová základní pravidla a na ně navazující procesy, která jsme podle Doležala dovedli k téměř sebezničujícímu perfekcionismu, jsou ale naším vlastním dítětem. Otesánkem, který roste, bytní, vanička je ho plná, takže ať se snažíte, jak snažíte, podaří se z ní vylít maximálně všechnu zbylou vodu, ovšem ten bumbrlík z ní nevypadne, nemůže. Většina z nás se utěšuje tím, že až vyroste, přestane robusnit a z Otesánka se stane moudrý a oduševnělý Otesán. A tak čekáme na každou jeho další novou podobu, která je vždy o něco vytuněnější než ta předtím. Snažíme se věřit a doufáme, že přijde. Jen jestli ten náš Otesán není bratrem Godota…
Vím, „duchaplné“ bonmoty na motivy sedmi Doležalových zákoutí ničemu zrovna moc nepomůžou. V mém případě tak jde spíš o první celkovou reakci na předložený, bezpochyby závažný text, k němuž se ještě později vrátím. Snad nejhorší je však pro každého „vyzyvatele“ skutečnost, když jeho úsilí vyvolá jen…všeobecné mlčení. Tak třeba to mé zamyšlení alespoň k něčemu inspiruje ostatní, možná někoho potěší nebo mu pozvedne pokleslou náladu. Kolik tak asi může být v Česku archivářů? Tisíc, dva? Nevím, moc nás nebude. Ale ani to není problém, když se ke všem Doležalem popsaným (a mnohým dalším) výzvám postavíme kompromisně správně, neboť jak praví Svatopluk Čech: „Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.“ Tak tedy slabými ani malými nebuďme, přestože nás někdy ten rozkrok už opravu pořádně bolí.
Karel Řeháček
_____________________________________________________________________________________
Reakce Karla Řeháčka (verze ke stažení)
_____________________________________________________________________________________